Barikádníci z Trojského mostu

Rozdeštněná, zelená uhání Vltava pod mostem. Jak rozehnilé šalupy dnem vzhůru, hřeben ověnčen plesnivinou, krčí se na pobřeží chalupy chudáků. Za jejich čarou náspu je řada trojposchoďových obecních domů. A že už včera někdo strhl německou tabulku, vede tu přes řeku most beze jména, stejně anonymní jako ti, kdo v jeho obou koncích i uprostřed postavili tři barikády z převržených tramvají, továrních bedniček plných šroubů, z obrovských rolí rotačního papíru, jenž tiše polyká kulky, z žulových chodníkových obrub. Asfalt jízdní dráhy je do leskla vyprán deštěm.
Jan Drda, Němá barikáda

Vystoupíš-li na konečné metra C, na stanici Nádraží Holešovice, octneš se za chvíli v Argentinské ulici a dáš-li se směrem k Vltavě, budeš mít před sebou most Barikádníků.
Je a není to onen legendární most se třemi barikádami. Konstrukce původního Trojského mostu, postaveného v roce 1928, byla v květnových revolučních dnech pětačtyřicátého roku narušena pásy a nárazy tanků, dopady dělostřeleckých granátů, rozlomenými betonovými stožáry, rozdrobením mostního betonu. V roce 1969 byl přes Vltavu vybudován provizorní most pro auta a pěší, potom most pro tramvaje (ty po něm jezdí stále). Pak odsloužilý Trojský most, už s názvem Barikádníků, zbourali a na jeho původních pilířích postavili nový, daleko širší, dnešní most Barikádníků. Po chodníku pro pěší, pod nímž se vinou koleje železniční vlečky, jdu po mostu podél v obou směrech se nepřetržitě pohybující kolony aut. Přede mnou, na druhé, trojské straně Vltavy, se táhne návrší, protkané keři šeříku, vilami a chatami se zahrádkami; zhruba uprostřed návrší se bělá trojský zámeček…
Návrší nad řekou znamenalo pro obránce barikád nad Trojském mostě od 5. do 8. května 1945 neustálé ohrožení. Samozřejmě nikoliv návrší jako takové, ale německé dělostřelecké baterie na něm rozmístěné. Nepřítel měl odtud Trojský most s obránci jeho barikád jako na dlani…
„V noci z 5. na 6. května jsme na výzvu revolučního rozhlasu postavili na mostě tři na předmostí dvě barikády. Mne jako četaře v záloze jmenovali velitelem první barikády na pravém břehu Vltavy,“ vzpomínal Rudolf Wilda. „Na jedné z těch tří barikád, uprostřed mostu, byly místo obránců sudy s ředidly, naftou, dehtem a papíry z blízkých dílen. Barikádě na holešovické straně mostu, dobudované po páté ráno 6. května, velel vojín Váňa. Z těch dvou na předmostí byla jedna na železniční spojce směrem k holešovickému přístavu a druhá na rozcestí Plynární a Argentinské, tehdy Drážďanské ulice.“
Před lety jsem se v jakýchsi úředních záznamech dočetl, že jedním z organizátorů a velitelů barikád na Trojském mostě byl inženýr Bohuslav Čejka. „Nebyl jsem ani organizátor ani velitel,“ řekl mi. „Údaje o velitelích se liší, padla by možná další jména. Já jsem byl jedním z mnohých, kteří dělali to, co bylo v daných dnech třeba. Žádný hrdina. Ale na Trojském mostě hrdinové byli, to ano. Pamatuji se na Vaška Kociána z Klatov nebo na Jindřicha Boučka. Oba padli. Nebo Růžena Kotrčová. Byla těžce raněna, obvázal jsem jí a přes Libeň vezl do nemocnice na Bulovce.“ (Růžena Kotrčová byla průvodčí tramvaje, její muž byl umučen v koncentračním táboře).

„…V půl desáté to začalo. K prostřední barikádě doběhlo přikrčené děvče v uniformě tramvajačky.
Parťáku, vzkazujou vám mládenci z obecního domu, že se Němci stahujou zahradama dolů k řece…
Mladinká tramvajačka, prostovlasá, s těžkými černými vrkoči na šíji, vytáhla z kapsy termosku a podala ji četařovi:  „Tady je čaj na zahřátí, hoši. Víc nepotřebujete nic?“
Četař ji přitáhl k sobě, podíval se jí do obličeje svýma hezkýma drzýma očima: „A já bych chtěl hubičku pro štěstí.“ Od božího rána se prvně usmáli. Bezelstně, upřímně, chlapecky. A jeden za druhým ji plaše brali do náruče, přijímali její krátká políbení, spravedlivě rozdávaná jako svátost oltářní. Při desátém polibku otevřeli Němci dělovou palbu.
Jan Drda, Němá barikáda

Scházím na kobyliské straně Mostu barikádníků po schodech dolů, přímo k řece. Na velké pamětní desce, obrácené lící k druhé straně Vltavy, je vytesáno třicet pět jmen barikádníků, kteří padli při obraně mostu, devatenáct jmen a deset neznámých, kteří zahynuli při německém ostřelování předmostí…Jsou tady i dvě jména ze vzpomínky Ing. Čejky: Jindřich Bouček a Václav Kocián. Oba při obraně mostu padli, stejně jako strojvůdce Bohumil Kandus z depa nádraží Holešovice-Bubny, Jaroslav Suntych, Antonín Mauler… Františku Soukalovi bylo čtrnáct let, když 7. května nosil v rukou bedničky střeliva obsluze kulometu. Granát z protějšího kopce nad řekou mu z rukou vyrval bedničku se střelivem, ze srdce život…
V nejprudší palbě procházela Jana Doubková se zprávami z Trojského mostu na Libeňský most. Zastavili ji 7. května dva němečtí vojáci a zeptali se: „Je to pravda, že Rusové táhnou na Prahu?“ Jana neměla o tom ani ponětí, ale vzpřímila se a odpověděla: „To se ví. To my víme.“

„Jste jmenován velitelem úderného odřadu, směr Praha,“ říká v prostoru Riesa severozápadně od Drážďan velitel 3. gardové tankové armády generálplukovník Rybalko generálmajorovi Ziberovovi. „Pražští povstalci se na barikádách octli v těžkém postavení, hrozí jim záhuba. Vaším úkolem je přivést jim co nejdřív na pomoc naše jednotky.“
Rybalko bere Ziberovovu mapu a červenou tužkou do ní zakresluje trasu pochodu…Teplice - Lovosice - Terezín… „Opěrné body se silným odporem obejděte, do těžkých bojů se nepouštějte. Maximální rychlost!“
„Tanky uhánějí největší rychlostí. Skalami a návršími se nesou ozvěny rachotu bitevních strojů. Rychleji! Praha čeká! Průsmyk Krušných hor je dobyt…Rychleji! Povstalecká Praha čeká!“
(Z časopisu Za čest vlasti, 1. UF, květen 1945)

V Lovosicích ničí starší seržant Vasilij Aktimov palbou z tanku 13 automobilů a 30 německých vojáků.. Starší seržant Ančerov 17 nákladních aut a 40 vojáků. Tankisté podplukovníka Moroze obchvatem přes přístav vpadají německé posádce do zad a likvidují ji, stejně jako předtím kolonu těžkého dělostřelectva.
Před časem jsem šel a autobusem se posunoval směrem na Prahu po trase předsunutého odřadu generála Ziberova. Vesničané se tehdy ještě pamatovali… Ve Straškově rozdrtili pěšáci 20 tanků, děla, na silnici ležely stovky zabitých vojáků wehrmachtu.

... “Podívejte se na tváře Čechů, kteří nás vítají! Jaké štěstí je na nich vidět! Staříci a stařenky, děti a ženy stojí do pozdní noci podél cesty v nekonečném zástupu. Dobré je, soudruhu tankisto, nekončit válku v chladné německé zemi, ale v blízké drahé zemi!“
(Z časopisu Za čest vlasti, 1. UF, květen 1945)

Na Trojský most, bránu do středu Prahy, dopadá 6. a 7. května z vrchů nad Vltavou, ale občas i z baterie v Letenských sadech, granát za granátem. Obráncům mostu střílejí z domů na holešovické straně do zad němečtí záškodníci. V noci jsou obránci barikád na obou stranách Vltavy v stálé bojové pohotovosti… Poduba, Homola, Kureš, Šesták, Rubeš, Pik, Coufal, Melich…
Předvoj německých vojsk proniká Rokoskou a začíná ostřelovat z kulometů první barikádu na kobyliské straně mostu. V pondělí 7. května dělostřelecká palba houstne. Němci se přískoky plíží k barikádě na kobyliské straně, podporuje je z palubních zbraní i letadlo. Obránci, je jich dvaatřicet, mezi nimi Holanďan Christian Noorland, odrážejí nepřítele kulometnou palbou a granáty. Je zasažena barikáda uprostřed mostu, hoří sudy s naftou, dehtem a papírem, dým se valí po hladině řeky. V 10 hodin 30 minut se od Rokosky přískoky za podpory tanků přibližují k barikádě stovky esesáků. Barikádníci je ještě odrážejí. Umírá policejní praporčík Josef Rathaus a další. Oddíly SS ženou na trojské straně před sebou, před tanky, ženy, starce a děti. Nutí je, aby odstranili barikádu. A když ji odstraní, esesáci je střílejí a hážou do Vltavy.
„Nemohli jsme do těch lidí, co Němci 7. května hnali před tanky, střílet“ vyprávěl Rudolf Wilda. „Ale i tak: na barikádě nás bylo třicet tři  mužů a jedna žena - a neměli jsme už čím střílet. Na barikádu zbývalo třicet nábojů na pušku. A s tím proti tankům! Bezmoc je hrozná věc. Ta žena přišla na barikádu s flobertkou. Chtěla pomstít svého muže, kterého Němci umučili v koncentráku. Pomstít svého otce, popraveného na Pankráci, přišel i Toník Handšur. Dělal nám spojku a bylo mu dvanáct let.“
Toho dne, 7. května předsunutý odřad generálmajora Ziberova a za ním další čelní jednotky 3. Rybalkovy i 4. Leljušenkovy armády, dosahují přechodů přes Krušné hory a v noci na 8. května se probíjejí mimořádně obtížným terénem krušnohorského masivu.

„Nazpátek! - A nikdo neslyší. Nikdo neodpoví. Dvě hodiny hořela jejich hranice, bez oddechu zasypávána hromobitím granátů. Pak kleslo všechno do popela. Cesta na most byla otevřena… Na barikádě je ticho. Němá barikáda. Mrtvá barikáda.
Jan Drda, Němá barikáda

Barikádu na kobyliské straně Trojského mostu dobylo vojsko SS v 11.50 hodin 7. května 1945…
Ještě bojují barikádníci i jejich posily na holešovické straně Trojského mostu. Četař Hradil ovládá s kulometem celé nábřeží až k mostu. Do boje o něj se zapojuje i barikáda na křižovatce ulic Plynární - Drážďanská. Zde je přes třicet bojovníků, vede je major Židlický, zástupcem je nadporučík Urlich. Německá dělostřelecká palba přeráží na mostě silné betonové sloupy elektrického vedení.
Tanky předsunutého odřadu generálmajora Ziberova ničí v Nové Vsi automobil s esesáky, kteří těsně před jejich příjezdem zavraždili v obci čtyři občany. Boj je tvrdý. Němci mají v Nové Vsi „tygry,“ děla a kulomety. Střetnutí trvá čtyři hodiny. Popůlnoční tmou 9. května zní palba ve Veltrusích. Začíná boj o železniční most. Kolona předsunutého odřadu se před mostem zastavuje. Její čelní tank hoří. Etérem letí hlášení, že v boji na přístupu k mostu přes Vltavu byl zabit velitel průzkumné čety gardový poručík Zraževskij. Vojáci poručíků Donilického a Kalmanova jdou na zteč, most dobývají a vyjíždějí do Veltrus. Za nimi ostatní tankisté generála Rybalkova… Kralupy, Aero Vodochody. V Chabrech předsunutý odřad rozprašuje a odzbrojuje dlouhou německou kolonu. Tankisté nespí už několik dnů, nezastavují se ve dne v noci.
Tanky s černým křížem drtí svými pásy v pozdním večeru 7. května barikádu na holešovické straně Trojského mostu. Hoří domy, skladiště, dílny. Barikádník Patočka se postavil, beze zbraně, na odpor esesákovi. Ubíjejí ho, manželku vlečou na zahradu hostince U Zderadičků. Neznámý hrdina vypálí v těchto místech na esesáka z divize Wiking pancéřovou pěst…
Ve 23 hodin 45 minut 7. května tři německé tanky míří z dobyté barikády k holešovické elektrárně…
Také obránci barikád na Trojském mostě nepřestali bojovat ve dne v noci, ve spánku se střídali. To se dalo vydržet. Nejhorší pro ně bylo, že na rozdíl od mohutné tankové síly Ziberovova odřadu a následujících Rybalkových a Leljušenkových vojsk neměli tank ani jeden. Ani dělo. Došly poslední náboje… Tím větší bylo jejich hrdinství…
Už se brání jen barikády na holešovickém předmostí, kde kolem 15. hodiny 8. května jedná nadporučík Pavlů s poručíkem SS o klid zbraní. O dvě hodiny později vstupuje v platnost protokol o německé kapitulaci v Praze a boj začíná utichat. Němci po dohodě České národní rady s jejich velením odcházejí z Prahy.
Uprostřed Trojského mostu ještě hoří německými granáty zapálená barikáda ze sudů s naftou, dehtem, ředidly a papíry, kouř stoupá i z rozbořených domů.

***

Tanky předsunutého odřadu projíždějí obcí Zdiby, míjejí vozovnu v Kobylisích a s ranním rozbřeskem 9. května přichází na velitelství Studánka na Letné zpráva, že „obránci Trojského mostu viděli sjíždět ke kobyliskému břehu Vltavy ruské tanky.“
„Bylo to 9. května  ve čtvrt na čtyři,“ vzpomínal Rudolf Wilda. „Nejdřív jsme se lekli, že to jedou německé tanky…“
„Pamatuji se, že nejdřív jsem se ke čtvrté ráno setkal na Trojském mostě s barikádníky Františka Holého,“ vzpomínal před lety generálmajor Ziberov. „V domě doktora Matuly v Holešovičkách jsme zřídili velitelství a v 6 hodin na něj přišlo osm zástupců České národní rady. Vedl je Josef Smrkovský, byl mezi nimi generál Kutlvašr.
V poledne se na velitelství dostavil generálplukovník Rybalko a s ním jsme odjeli do centra Prahy, do Bartolomějské ulice, kde sídlila Česká národní rada. Hovořili jsme s jejím předsedou, profesorem Pražákem.
Pamatuji se, že u dalšího setkání byl doktor Sum, myslím, že překládal. Na ČNR jsem byl pověřen  funkcí vojenského velitele hlavního města Prahy. Stal jsem se také jejím čestným občanem.“