5. května 1945 byl osvobozen koncentrační tábor Mauthausen

VOLÁM: „NIKDY PEKLO OSTNATÉHO DRÁTU!“

Byl nazýván „Russenlager“, protože původně byl určen pro ruské zajatce. Na prostranství pod hlavním táborem bylo postaveno deset dřevěných baráků - koňské stáje s velkými vraty a malými okénky u stropu. Zde bylo zřízeno nemocniční oddělení koncentračního tábora Mauthausen. V barácích byly třípatrové palandy, tři vedle sebe a na každé posteli se tísnilo až šest nemocných vězňů. Skoro nepřetržitě zde bylo deset tisíc nemocných. Jídla nikdy nebylo dostatek, ale v roce 1945 to bylo nejhorší, prožili jsme hladové jaro, několik týdnů bez chleba, docházelo ke kanibalismu. Tam, kde byl „Russenlager“, rakouská vláda postavila pomník sovětským občanům, kteří v tomto sanitním táboře zahynuli.
Nechce se věřit, že už uplynulo více než šedesát let od doby, kdy mně na karanténním bloku začala otékat noha, byla to flegmona. Přišel za mnou táta Kuchyňka, vídeňský krejčí, poradil mi, abych se přihlásil na noční komando, že potřebují krejčí na našívání čísel a hvězd pro židovský transport. Večer kápo vyvolával, kdo je krejčí. Přihlásil jsem se. Celou noc se šilo. V prádelně to řídil Jaroslav Šnábl z Kladna. Když uviděl moji oteklou nohu, nenechal mě šít, jen jsem podával blůzy, k ránu mě nechal odpočinout.
Po směně mne odvedli na nemocniční revír k Dr. Josefu Podlahovi, nohu mi ošetřil a poslal mě dolů do sanitního tábora. Tam mi nohu operovali - ruský lékař Voloďa a náš Dr. Zdeněk Štych - a potom mě umístili na 3. blok (tam byli nemocní s flegmonou a po chirurgických zákrocích). Blokovým písařem byl Josef Filous z Terezína, lékařem John Gluck z Jihoafrické republiky. Soustředila se zde skupina Čechů a v únoru 1945 sem přišli Slováci.
Chtěl bych uvést jména mých nejbližších kamarádů. Mým ochráncem byl Jindra Valeš z Prahy, schreiber Václav Kott z Prahy, Zdeněk Dvořáček z Brna, Karel Procházka - správce umývárny (tam jsme vařili z balíčků, které občas někdo dostal z domova, a co jsme k snědku někde opatřili), brotkápo Vídeňák Jindra Kotál, ze Slovenska Jan Kubica z Myjavy a nelze vynechat Rostislava Korčáka, kterému v Pečkárně při výslechu poranili oči. I když byl slepý, podařilo se nám ho ochránit, přežil a vrátil se s námi do Prahy.
Rána se mi pomalu hojila a já se začal zajímat o své okolí. Když mě vedli z hlavního tábora do sanitního, spoluvězni mi říkali: „Čechu, vedeme tě tam, odkud cesta domů je přes krematorium.“ Přitom ukazovali na kouřící komíny krematoria. Měl jsem strach, ale i vůli přežít. První, kdo se mne ujal, byl Pepík Filous. Řekl jsem mu, že jsem krejčí a že bych chtěl šít. Usmál se a řekl: „Počkej, Moraváku, já se pokusím sehnat jehlu.“ Tak začala moje anabáze „schneidera“. Pepík sehnal nejen jehlu, ale i nějaké pláště. Byli jsme skoro nazí, začal jsem ty kabáty přešívat na tříčtvrteční a na záda jsem našíval štráfatý obdélník.
Šití kabátů, čepic a opravy zabíraly celé dny. Musel jsem stále dávat pozor, zda nejde nějaký esesák, říkali jsme „immer kuken“ - stále koukej. Druhou zásadou byla nutnost „organizir“ - opatřovali jsme nejen kabáty
z hlavního tábora z „efeten kameru“, ale i něco k snědku - brambory např. od Jardy Miškovského z kuchyně. Vzájemná pomoc mezi vězni pomáhala přežít i v těchto nelidských podmínkách.
Zachránit si holý život a přežít v podmínkách nemocnice vyžadovalo přísnou hygienu, bez dodržování čistoty hrozily infekční nemoci, na konci před osvobozením propukly epidemie jako svrab, neštovice, cholera, tyfus…
Když k nám přišel Dr. John Gluck, zavolal si mne Pepík Filous. Nařídil mi, abych mu ušil kabát. Vpředu muselo být vězeňské číslo a na zádech pruhovaná látka. Doktorovi jsem měl našít písmena SA. Prohlásil jsem, že SA přišívat nebudu. Pepík mi s úsměvem řekl, že to je zkratka Jižní Afriky, že John je z Johannesburgu.
Kabáty jsem šil mnoha spoluvězňům, Zdeňku Rossmanovi z Brna, Jindrovi Kotálovi z Vídně, Dr. Zdeňku Štychovi z Prahy, Josefu Cyrankiewiczovi z Polska. On přišel s transportem z Osvětimi. Když byl kabát hotový, požádal jsem Václava Kotta, aby jej odnesl na blok Cyrankiewiczovi. Václav od něj přinesl kus chleba, o který jsme se s kamarády podělili, a vzkaz, že se má krejčí u něho zastavit osobně. Měl jsem obavu, že se mu něco nelíbí, že není s mou prací spokojen. Když jsem k němu přišel, podal mi misku s makarony a musel jsem je před ním sníst.
Jednoho dne to, že šiju, prasklo. Esesák přišel na kontrolu a zastihl mne, jak dekou něco zakrývám. Zařval na mne: „Komm hier!“ Musel jsem za ním a začal výprask - násadu lopaty a začal vyplácet. Naštěstí klacek o moje kosti na zadku přerazil. Hrozně se rozesmál a vtom se objevil Pepík Filous a začalo dohadování. Esesák projevil zájem, abych šil pro jeho „frau“ - holku z bordelu. Tak jsem šil a malér přežil.

V hladovém jaru jsem dostal od ruského kamaráda Ljoňky drobný peníz, na který vyryl životní motto: „Dokud žiji, doufám.“

Na začátku května přišlo osvobození. 5. května přijeli američtí vojáci, byli jsme svobodni. Slíbili jsme si, že pokud budeme žít, budeme usilovat o svět svobodného člověka, o pokoj a mír ve světě. Toto úsilí pokračuje i dnes. Bohužel, svoboda je jen pro někoho a ani mír není jistý, hrozí terorismus.
Dnes, po 60 letech, bych chtěl popřát všem lidem dobré vůle hlavně zdraví alespoň do smrti. Vzpomínám na kamarády, kteří jsou již po smrti a volám: NIKDY PEKLO OSTNATÉHO DRÁTU!. Na to nelze zapomenout!