Byla to zbabělost?

Seděli jsme kolem stolu a přišla řeč na pomník prezidentu Benešovi.
„Tomu zbabělci?“ ozval se jeden ze stolovníků. Zalapal jsem po dechu. Ten muž, který se vyjádřil tak ohavně o prezidentovi, se narodil až po válce. Neprožíval ty otřesné okamžiky let 1938 – 1939, ale od svého dospívání se mohl seznámit s jejich průběhem.
Jak mohl použít tak ohavného označení o člověku , za kterým stál prakticky celý odboj, který svým diplomatickým úsilím dosáhl vzdor počátečním nejistým postojům velmocí, že Československo mělo zaručeno svou existenci už během války. A to nebylo tak samozřejmé!
Svým rozhodnutím kapitulovat zachránil prezident Beneš statisíce životů, zničení stovek českých a moravských měst, včetně Prahy. Zachránil doslova existenci českého národa, který měl být podle hitlerovské propagandy přestěhován někam „na východ“, protože Československá republika byla „dýkou v těle německé říše“.
Jak vypadala situace naší republiky v roce 1938?  Kolem dokola nepřátelé – Němci, Maďaři, ale přiznejme to i Poláci, kteří si chtěli uloupit část našeho území a ani po zahájení války nechtěli uznat existenci ČSR. Československé vojenské jednotce, která se po zahájení bojů ustavila v Polsku, nadiktovali název nikoli „Československý legion“, nýbrž Český
a Slovenský legion“.
A naše hranice? Měli jsme pásmo bunkrů – ne ovšem na jihu na hranici s Rakouskem. Ovšem pevnůstky – bunkry mohly jen zpomalit německý postup – jak ukázala likvidace podobného pásma  pevnůstek v Belgii podél „Kanálu Albert“. Na pevnůstky seskákali parašutisté a do pevnůstek naházeli granáty.
Ale tehdy nešlo jen o vnější útok. V Československé republice žilo na tři miliony, tehdy zfanatizovaných Němců, kteří byli jako českoslovenští občané i v armádě a měli tam
i důstojníky. Podobně to bylo i se šovinistickými Maďary na Slovensku. Je přece známo, že jeden maďarský důstojník sloužící v generálním štábu poslal – jak sám později při výslechu přiznal, německému velení mobilizační plány čs. Armády z nenávisti k ČSR.
A co páter Hlinky a jeho luďácká strana, která měla rozbití Československa v programu?
V této situaci, s tímto rozložením sil rozhodoval prezident Beneš, zda má dát povel k rozpoutání války. Nedal a bylo to moudré.
A nyní k argumentu který vyslovil onen spolupracovník a který se vyskytuje i dnes. Měli jsme jít do války i sami, abychom ukázali pozdějším generacím, že jsme se nebáli
– právě tak jak to udělali Poláci?
Tak především Poláci už nezahajovali válku osamoceni. Troufali si a dokonce hlásali před tím, že bude-li válka, jejich armáda na koních dobude za pár dní Berlín. Byli přepadení
a museli se bránit a bojovat. A za takových podmínek by byla šla do války i československá armáda. Jenže vesnická zásada „ať jsem bit, jen když se peru“ neplatí, jde-li o osud národa. Je-li člověk sražen na kolena , může se po chvíli zvednout. Mrtví už nemůže. A jako by za války nedocházelo ke kapitulacím v bezvýchodných situacích. Kapituloval přes zákaz Hitlera maršál von Paul u Stalingradu. Kapitulovala německá posádka přes zákaz Hitlerův v Paříži. Kapitulovali Britové před Japonci v Malajsii. Kapitulovalo Holandsko, Dánsko i Norsko. Nakonec kapitulovalo i Německo.
Prezident Beneš rozhodl uchránit národ pro válku, která podle něho měla přijít
– a přišla. A v ní dokázali Češi, že se nebojí zvednout zbraň.
Příští generace se nemusí za válečné působení svých dědů a pradědů stydět.

Václav Straka