Češi měli proč střílet na Heydricha

Reinhard Heydrich: Proč by na mě Češi stříleli? Tak byla nazvána stať v Literárních novinách č. 7/2012, pojednávající o knize Jaroslava Čvančary Heydrich, podruhé vydané.

Rok 2012 je rokem 70. výročí Heydrichova konce a stať v Literárních novinách z pera Oty Řebouna patří k nejsolidnějším z kratších aktuálních publicistických počinů na toto výročí reagujících.

Proč by na mě moji Češi stříleli?, poznamenal prý zastupující říšský protektor SS-Obergruppenführer Heydrich, dotázaný ministrem Albertem Speerem, zda nemá obavy o svůj život.

Ono „prý“ je na místě.

Speerovy paměti, stejně jako svědectví dalších vysokých aktérů třetí říše, je nutno brát s velkou rezervou a svrchovaně kriticky. Ale také – proč ne, v tomto případě.

Heydrichovy jízdy v odkrytém voze a prakticky bez ochrany lze přičíst jeho sebevědomí, samolibosti a pohrdání „českým ksindlem“, nežli vyhodnocení reálné situace ze zpravodajských a policejních hledisek a přijetí adekvátních závěrů, což by mělo být šéfovi Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) vlastní.

Ostatně: politická a bezpečnostní situace v protektorátu se – přes dosavadní teror a sociální demagogii – zhoršovala, ba stávala se opět kritickou podobně jako před příchodem Heydricha do Prahy. A pražský řídící úsek jeho Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst-SD) mu 18. dubna 1942 sdělil: „Kolují zvěsti o parašutistech, kteří již v protektorátu hojně přistáli a uskutečnili sabotážní akty, o stávkách ve větších továrnách, o atentátu na zastupujícího říšského protektora.“   Mnoho autorů, právě bez kritického přístupu ke vzpomínkám různých hitlerovských satrapů, často profesionálních dezinformátorů (kupříkladu někdejší Heydrichovi podřízení Wilhelm Hoettl, Walter Schellenberg, ale i Lina Heydrichová a další), či spíše bez patřičného odstupu, možná navždy utvořilo obraz Heydricha jako bytosti téměř mimozemské, jako démona nesrovnatelného s jinými nacistickými pohlaváry včetně Himmlera a Hitlera, jako „Himmlerova mozku“, jako  „technokrata par excellence“, jako geniálního „sociálního inženýra“, jenž po svém příchodu do Prahy namísto Konstantina von Neuratha přišel s takřka geniálním konceptem protektorátní okupační politiky, učinivším z Čechů poslušné a výkonné stádo, jemuž nutno dát jen „nažrat“ z chlévského žlabu.    

 Reinhard Heydrich byl bezesporu mužem výjimečných vlastností a schopností. Jako jediný z nacistických pohlavárů byl výkonnostním sportovcem v několika disciplínách – klasickém šermu, lukostřelbě, střelbě z pistole a malorážky. Dobrovolně se jako letec účastnil bojů na frontě (kde byl vyznamenán), hrál skvěle na housle. Měl výrazný podíl na vybudování mohutného nacistického represivního aparátu včetně tajných služeb. Byl tvrdý a nekompromisní. Chytrý a záludný. Byl mnohými obáván. Mnohými, ale ne všemi.

 Heydrich nikdy nepatřil ani mezi prvních deset mužů třetí říše. Tvrzení, že aspiroval na pozici Himmlerovu, či snad dokonce Hitlerovu, můžeme odkázat do věčné říše legend, stejně jako údajný Göringův výrok o Heydrichovi coby „Himmlerově mozku“ (Himmlers Hirn heisst Heydrich).

 Heydrich byl pravda důležitou součástí nacistické mašinerie, ale jeho pozice byla vždy odvislá od rozhodnutí jiných, vyšších.

Dokonce i v samotném milieu SS, jež bylo Heydrichovým živlem, se nacházela řada „soukmenovců“, kteří – hrubě řečeno – se na Heydricha mohli vykašlat. Nepodléhali mu a neměli máslo na hlavě, takže ani jinak mocný šéf RSHA na ně nemohl. Drsný válečník a Hitlerův oblíbenec Sepp Dietrich, Kurt Daluege, vrah non plus ultra Bach-Zelewski, „manažer zbrojní výroby“ Hans Kammler – to jsou jen některá z těch jmen.

Modifikace okupační politiky

 Heydrich nahradil v Praze protektora von Neuratha („ochořelého“) proto, že okupační režim se dostal do vážné krize, jež byla způsobena dopady války na východě. Růst ekonomických a sociálních problémů byl provázen eskalací odbojové činnosti, což narušovalo základní zájem nacistů: udržet klid v protektorátu v zájmu výroby pro válku.

Charakteristika okupačního režimu je výstižně podána v doprovodné studii k dokumentům, vydaným pod názvem „Protektorátní politika Reinharda Heydricha“ (Praha 1991), autorů Miloslava Kárného a Jaroslavy Milotové.

Nástup Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl znakem zásadní modifikace okupační politiky.

Její „Neurathovské období“ bylo charakteristické dvojjedinou tváří, kde „menší zlo“ představoval šlechtic a diplomat staré školy von Neurath, nepříliš se zajímající o běžné problémy protektorátní správy a opovrhující reprezentantem druhé, brutální podoby okupačního režimu: Karlem Hermannem Frankem, státním tajemníkem při úřadu říšského protektora.

Snahou nacistů bylo ovládat protektorát při co nejmenším vynaložení okupačních sil a prostředků, cestou především dezorientace Čechů, jejich korumpováním a masivním sváděním ke kolaboraci.

Ovšem právě proto, že okupační politika měla dvojjedinou tvář, byla Neurathova politická úloha možná jen ve spojení s Frankem.

 Frank byl realizátorem konkrétní, všemi oblastmi života prostupující genocidní okupační politiky, a zdůrazňování rozdílu mezi Neurathovou („mírnou“) a Frankovou agresivní politikou vytvářelo široký prostor pro politické manévrování. Nicméně koncem srpna 1941 se tento model vyčerpal a okupační politika se dostala do citelné krize.

Projevem snahy vybřednout z ní bylo povolání Heydricha do Prahy, kam přišel 27. září 1941. Neboť „jinak říše pomoci nemohla než eskalací teroru do takové míry, že musela rezignovat na účinnost kolaborace ve variantě představované dosavadní protektorátní vládou… Model dvojjediné okupační politiky vyčerpal svou potenci a musel být odstraněn“ (Kárný/Milotová).

Souznění Heydricha a K. H. Franka

Pochopit názory, postoje a praktickou Heydrichovu činnost v protektorátu však nelze bez náležitého zhodnocení osobnosti a role Karla Hermanna Franka (1989-1946).

 René Küpper, autor doposud jediné vědecké biografie K. H. Franka (Karl Hermann Frank (1898-1946). R. Oldenbourg Verlag, München 2010), si položil otázku: „Heydrich – Frankův ´mistr učitel´, nebo energický vykonavatel Frankem navržené politiky?“ Odpovídáme společně s ním: mnohem více to druhé, o Frankovi coby žákovi nemohla být řeč, pokud šlo o protektorátní politiku.

„To, co se dělo v následujících měsících (po příchodu Heydricha – pozn. aut.), neznamenalo zavedení inovativní politiky v protektorátu, nýbrž razantní prosazení Frankem ztělesňované stránky okupační politiky,“ konstatoval Küpper.

Ti dva spolu dokonale, nebo téměř dokonale ladili.

Jakkoli byli oba navzájem nesrovnatelní, vykazovali na druhé straně takové shodné vlastnosti, které je predestinovaly k úspěšné spolupráci a vzájemné důvěře, byť byli oba a priori extrémně nedůvěřiví.

 Takto charakterizoval Heydricha sám K. H. Frank: „Heydrich byl velmi uzavřené, mimořádně nedůvěřivé a vysloveně panovačné povahy, avšak vysoce inteligentní a schopný zapracovat se do nějakého problému v nejkratší lhůtě… Předcházela ho pověst, že umí zasáhnout tvrdě a brutálně, a Hitler jistě proto vědomě Heydricha vybral.“

Hermann Neuburg, zástupce Henleinův ve funkci vedoucího sudetské župy, muž, jenž dobře znal řadu protektorátních činitelů, vypověděl po válce ke K. H. Frankovi: „Frank byl jistě od počátku své činnosti jako státní tajemník připraven okamžitě a tvrdě rozbít jakýkoli odpor proti říši… Při výběru svých spolupracovníků byl Frank velmi opatrný. V souladu se svou nejhlubší podstatou posuzoval každého člověka, který se objevil v jeho okruhu, se silnou nedůvěrou… Nedůvěřivé založení od přírody… se projevovalo v jeho poměru jak k národním druhům, tak k jeho vlastním kamarádům.“

Stejně tak měl Franka „přečteného“ i Heydrich.

Ještě před svým příchodem do Prahy upozorňoval na „Frankovu taktiku vůči říši“: „Zprvu radikál, aby se ukázal mužem na svém místě, a když toho dosáhne (státní tajemník), řešení č. 2: Snesení všech možných důvodů, aby se vymanil z diktátu Berlína, a to jen ve prospěch svůj vlastní, nikoli Čechů. Smyslem Frankových návrhů není snaha po autonomii Čechů, nýbrž po autonomii vlastní, tj. Frankově, neodvislé od říšského centralismu- byť takticky skryté za říšského protektora…“

 Jenže solitérem toho druhu byl i Heydrich sám!

 „Osoba SS-Obergruppenführera Heydricha… je Čechům ve velmi značné části doposud zcela neznámá,“ hlásil pražský Sicherheitsdienst 2. října 1941.

 „Mnoho Čechů se domnívá, že jde o diplomatické gesto Vůdce, jenž nechtěl nasadit ze strany Čechů obzvláště nenáviděného sudetského Němce K. H. Franka, nýbrž vůdce SS ze staré říše. Teprve postupně se začalo prosazovat poznání, že mezi zastupujícím říšským protektorem… a státním tajemníkem Frankem existuje naprostá shoda ohledně postupu vůči Čechům. Hovoří se o režimu SS.“

 Toho dne, kdy vznikla citovaná zpráva SD, měl Heydrich svůj první velký projev, projev „nástupní“, a to v Černínském paláci. Vůbec nebylo náhodou či lacinou lichotkou, že Heydrich pronesl tato slova: „V politickém směru znamená to, co mi řekl Vůdce, uznání linie, kterou zde až doposud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.“ V Praze vznikl takřka okamžitě dynamický a výkonný tandem Heydrich-Frank. Ne, nestali se nikdy přáteli, ale navzájem se potřebovali a respektovali. Jejich souhra byla výtečná.

 K. H. Frank byl sice surovcem, neurvalcem, ale v žádném případě to nebyl primitiv, jak se o něm zhusta tvrdí.

 Frank soustavně a důsledně sledoval českou kulturu, ale zejména publicistické „výstupy“ československé emigrace. Eminentní zájem měl samozřejmě o projevy, stati a knihy Edvarda Beneše.

 Aby byl trvale „in“, nechal si dokonce obstarávat časopisy a knihy ze zámoří prostřednictvím lisabonské rezidentury SD. Hodně četl, také publikoval, a pokud přicházel s návrhy na posílení české kolaborace, odvíjely se od Frankem dobře rozpoznaného specifického vlivu filmu, tisku a literatury, a jejich tvůrců, na Čechy.

Frankem vypracovaný Pamětní spis o způsobu řešení českého problému a o budoucím uspořádání českomoravského prostoru datovaný 28. srpna 1940, se stal pro Heydricha základním zdrojem inspirace, tezí, které pak „originálně“ vkládal do svých projevů.

 Heydrich ovládal fungování moci a jejích klíčových nástrojů (státní správy, represivních a zpravodajských orgánů) obecně, Frank znal Čechy a Čechy. Ostatně: v žádné jiné, nacisty okupované zemi nedošlo k tomu, co bylo příznačné pro Čechy a Moravu – aby bývalí občané republiky získali vysoké funkce a hodnosti v nacistické říši a s gustem a znalostí věcí pak decimovali své někdejší spoluobčany jiné národnosti!

 „Nyní se vlivné posty německé správy nacházely v rukou SS,“ napsal R. Küpper o začátku Heydrichovy vlády v protektorátu.

 „To, co se dělo v následujících osmi měsících, neznamenalo zavedení inovativní politiky v protektorátu, nýbrž razantní prosazení Frankem ztělesňované stránky okupačního režimu.“   A dále: „Každou důležitou oblast okupační politiky za Heydricha, ať už se jednalo o brutální postup proti odboji, sociální demagogii k uklidnění dělníků, definitivní zničení autonomie rekonstrukcí vlády a správní reformou, nebo o přípravu germanizace protektorátu pod primátem SS, lze koneckonců odvodit z Frankova pamětního spisu z 28. srpna 1940.“

Protektorát a nacistický teror

 Několikaměsíční výkon funkce zastupujícího říšského protektora byl pro Heydricha příležitostí pro rozsáhlou propagaci svých údajných politických a státnických schopností.

Vzhledem k tomu, že pro tuto propagaci resp. propagandu využíval své absolutní kontroly protektorátních médií, a to českých i německých, a rovněž tak politického zpravodajství SD (Sicherheitsdienst nemohl „informovat“ o činech svého šéfa jinak než s obdivným úžasem), není překvapující, že ti spisovatelé a publicisté, kteří pracovali nekriticky právě s informacemi protektorátního tisku a SD (ovšem nejen oni), vytvořili mýtus originality a úspěšnosti Heydrichovy protektorátní politiky.

 Tento mýtus cílevědomě budoval sám Heydrich, když ve svých zprávách určených Hitlerovi (pokud prošly přes Bormanna) vydatně „mlžil“ ba přímo – lhal.

Pravdou je, že:

Za Heydricha totiž začal čas nejkrvavějšího teroru v dosavadních novodobých českých dějinách.

Za Heydricha bylo zlikvidováno doposud existující torzo české autonomie.

 Za Heydricha se průběžně zhoršovaly ekonomické a sociální poměry českého obyvatelstva bez ohledu na demagogická tvrzení, že Heydrich dal českým dělníkům „nažrat“.

Po nástupu Heydricha došlo sice k paralyzování českého odboje, ale ten po několika měsících opět nabýval na síle.

 Heydrich, který na samém počátku prohlásil, že jeho poslání je krátkodobé, měl z Prahy odejít po dokončení „reorganizačních opatření“ a po „zavedení klidu a pořádku“.

Podle svých sebeoslavných hlášení dosáhl Heydrich cílů své mise vlastně po několika dnech.

Už týden po svém nástupu oznamoval totiž do Berlína, že čeští dělníci přijímají jím zahájenou likvidaci odbojového hnutí klidně. V polovině října se dokonce pochlubil, že odbojové hnutí lze považovat za rozbité.

Ovšem realita byla opravdu jiná. Ani propaganda, ani zbožná přání s ní nic nepořídily. Situace se, po pro nacistické ozbrojené síly na východě neúspěšné zimě, začala opět vyostřovat. Okupační politika se znovu dostávala do krizové situace.

 Dne 14. května 1942 žádal Heydrich naléhavě Himmlera o přijetí – aby s ním mohl projednat „zásadní problémy Čech a Moravy vyžadující rozhodnutí“.

Nevděční Češi!

 Heydrichova dvacátá písemná zpráva, určená Hitlerovi, datovaná 16. května 1942 byla – přes dřívější holedbání se samými úspěchy – pesimistická. „Smýšlení českého obyvatelstva v určitém smyslu ztvrdlo,“ přiznával Heydrich. Oznamoval také, že „vyčká vývoje českého smýšlení v nejbližší době, aby se v pravý moment opět bleskurychlým zásahem podtrhla skutečnost, že říše je s to zasáhnout“.

Dne 18. května 1942 poslal Heydrich Hitlerovi program své další činnosti v protektorátu, na jehož základě očekával Hitlerovy zásadní pokyny.

Dne 27. května měl odletět do Berlína, aby se mu jich dostalo…

Svůj poslední projev držel Heydrich před zástupci protektorátního tisku 26. května 1942. Den před obdivuhodným činem československých vojáků, který přinesl Heydrichovi smrt.  Tento projev byl v podstatě přiznáním neúspěchu, selhání.

 „Cítím a vidím, že v prostoru se znovu značně zvyšuje zahraniční propaganda i poraženecká a protiněmecká šeptaná propaganda,“ stěžoval si zastupující říšský protektor. „Musím v tomto prostoru zažít, jak se značně zvyšuje nezdvořilost, nedostatek taktu, neřeknu-li přímo drzost zvláště vůči Němcům. Přibylo i menších sabotáží, které spíše než škodit mají demonstrovat opozičního ducha.“  Načež pohrozil: „Při vší trpělivosti nebudu váhat neslýchaně tvrdě zasáhnout!“

Dříve však zasáhli parašutisté.

Jak Heydrich, tak Frank našli smrt v Praze.

Heydrich 4. června 1942 v důsledku statečného skutku vojáků zahraniční československé armády Kubiše a Gabčíka.

Frank 22. května 1946 rutinním postupem mistra popravčího Nenáhla.

                                                                       

Emil Hruška (Foto archiv autora )

Vyšlo v čísle 11 (24. května 2012)

 

 

Z filmu Atentát režiséra Jiřího Sequense

                   

R. Heydrich a K. H. Frank na Pražském hradě.