Dopis předsedy ČSBS prezidentovi České republiky

 

V Praze dne 11. dubna 2012

 

Vážený pane prezidente,

obracím se na Vás s naléhavou prosbou o pomoc. Věřím, že po přečetní následujících řádků najdete pochopení pro znepokojení členů ČSBS a zejména bývalých odbojářů.

V současné době se v muzeu v Ústí n/Labem připravuje otevření stálé výstavy německy mluvících obyvatel českých zemí. Celkové náklady na chystané projekty jsou podle podkladů, které máme k dispozici, vyčísleny na 433 780 000 Kč. (Pro zajímavost, náklady na rekonstrukci budovy činily 365 milionů korun, přičemž investorem bylo město Ústí nad Labem.) Podrobnosti a koncepce expozice jsou uvedeny na webu Collegia Bohemica o.p.s.

Mimo jiné se zde píše: „Koncepce stálé expozice v Ústí nad Labem vzniká veřejně, byla předložena k diskusi na řadě prezentací v ČR, Německu a Rakousku, včetně prezentací před někdejšími německy mluvícími obyvateli českých zemí. Záměr vzniku stálé expozice bývá na české straně přijímán jako vítané doplnění historické paměti, na německé straně jako připomínka společného kulturního dědictví, na obou stranách jako vyzdvihnutí inspirativních stránek česko-německého soužití od třináctého do poloviny dvacátého století. Delegace sudetských Němců doprovázející bavorského premiéra pod vedením mluvčího sudetských Němců Berndta Posselta měla v Ústí nad Labem možnost seznámit se stavem prací na expozici…“

Rovněž zástupci našeho svazu loni na podzim Ústí nad Labem navštívili a jednali s ředitelkou Collegia Bohemica Mgr. Blankou Mouralovou a Mgr. Janem Šíchou. Závěry této návštěvy a poklady, které od nich obdrželi, projednala Historicko-dokumentační komise ČSBS, která se rovněž obrátila na naše přední historiky s prosbou o konzultaci.

Ze stanovisek vyplývá, že expozice je sestavena tak, aby sloužila především k propagaci někdejších německy mluvících obyvatel na českém území, přičemž neodrazí historickou skutečnost, především jejich zapojení do služeb nacistické ideologie a rozbití našeho státu, nezohlední objektivní dějinná fakta z pohledu všech obyvatel českých zemí, kteří se s českou státnosti ztotožnili.

Po konzultaci s našimi předními historiky byly vypracovány rozsáhlé připomínky, které jsme zaslali paní ředitelce Mouralové s žádostí o sdělení, zda a v jakém rozsahu budou do konečné podoby výstavy zapracovány. Odpověď jsme zatím nedostali. Za uvedených okolností nemůžeme souhlasit se zpřístupněním uvedené expozice. Považujeme ji za jednostranný pohled ze strany organizací odsunutých, který má za cíl zásadně přepsat naše dějiny. Podle našeho názoru jde o jeden z promyšlených kroků zaměřených k postupnému uskutečnění snahy odsunutých Němců dosáhnout restitucemi na jejich bývalé majetky a k nastolení podmínek roku 1938 včetně návratu na naše území.

Český svaz bojovníků za svobodu, který sdružuje dosud žijící zahraniční vojáky druhé světové války, účastníky domácího odboje a politické vězně nacistických žalářů, káznic a koncentračních táborů, se nemůže v žádném případě s takovou koncepcí expozice smířit. Je škoda, že ke spolupráci na ní byl vyzván opožděně. De facto v době, kdy koncepce a technické přípravy byly již v plném proudu.

Obáváme se, že pouze náš hlas, který by tvůrce expozice přiměl ji změnit, stačit nebude. Proto se také obracíme na Vás, vážený pane prezidente, jako na vlastence, jenž důsledně hájí zájmy naší vlasti a dějinnou pravdu, s prosbou o pomoc.

Pomozte se vahou svého úřadu a svým jménem zasadit o objektivní přeměnu zmíněné expozice tak, aby široká veřejnost a školní děti získaly nezkreslený a historicky pravdivý obraz o naší minulosti.

Na webové stránce Collegia Bohemica se píše, že „hodnotami expozice v Ústí nad Labem jsou otevřenost, inspirativnost, komunikativnost“. Podle našeho soudu tomu tak může být jedině v případě, že bude vskutku objektivní a nebude zamlčovat historická fakta. Pokud se tak nestane, je ČSBS spolu ostatními vlasteneckými organizacemi připraven rozvinout kampaň k bojkotování této výstavy.

 

Vážený pane prezidente, upřímně Vám děkuji za to, jak hájíte zájmy naší země. Vašeho vlastenectví si nesmírně ceníme. Věříme, že našim obavám porozumíte.

 

S pozdravem

 

Ing. Jaroslav Vodička

 

Připomínky ČSBS ke koncepci výstavy „o německy mluvících obyvatelích českých zemí"

 

1. Německé osídlení

 

Výstava vychází z představy, že dané území bylo osídleno německy mluvícími obyvateli nepřetržitě od 13. století, což je v rozporu s historickými výzkumy prof. Jana Kaprase, který výsledky své práce využil také jako expertní člen československé delegace při mírových smlouvách v roce 1919 a publikoval je např. ve své práci nazvané Přehled právních dějin zemí české Koruny (Praha 1921), nebo speciálně v Mapě poněmčování zemí Koruny české, (2. vydání 1919).

Na Ústecku ve Stadicích je památník vztahující se k bájnému Přemyslu Oráčovi jako symbolu české státnosti. Domníváme se, že ústecký region symbolizuje i tento aspekt českého státního práva, tj. ideu tradic české státnosti. Německé osídlení se uskutečňovalo v rámci české státnosti a bylo problémem loajality obyvatelstva k této státnosti.

Celá koncepce výstavní expozice je založena na scestné vizi tzv. německé kolonizace a kulturtrégrovství v naší zemi již od 13. století. Tomu ovšem odporují i samotné výsledky akademického vědeckého bádání.

Německá kolonizace byla dílem vládnoucí šlechty, byla jen částečná a účelová (hornictví a několik dalších oborů), nebyla souvislá. Celý středověk byly v tzv. německém osidlování velké hiáty - jak územní, tak časové. Popírá se vysoká vyspělost velkomoravské kultury a civilizace, jakoby neexistovalo východní křesťanství, doručené Konstantinem a Metodějem, jakoby všechny civilizační vymoženosti nám přinášeli výhradně němečtí kolonisté. Uvedená koncepce odporuje vědeckým poznatkům našich historiků, archeologů i etnografů. Kolonizace, kterou i naše nejnověji vydané Dějiny českých zemí (Jan Randák a kolektiv, Praha 2011, Euromedia Group,s. 76-77) velmi správně rozlišují na kolonizaci vnitřní a vnější, nebyla ani jednolitá, ani soustavná - byla účelová, iniciovaná panovníky, vysokým klérem a šlechtou. Netvořila nic více, než specializované úseky našeho jinak rozvinutého hospodářství.

Němci k nám nepřinesli výlučně ani kamennou architekturu, ani znalost rud, hornictví a slévačství, ani znalost sklářství ani jiné technologie vyspělého středověku, aniž by je již Slované neznali a neovládali. Teorie tzv. germánských kulturtregrů jsou nepravdivé fabuláty. Je ovšem zbytečné rozebírat jednotlivé atributy vývoje osídlení našeho pohraničí. Koncepce výstavy se příčí české státoprávní ideji, vyjádřené v dílech profesorů Dvorského a Kaprase. Pohraniční území dnešní republiky historicky patřilo vždy k českému státnímu území a v jednotlivých dobách bylo dokonce širší.

Němci nikdy nevytvořili souvislé územní pásy ani v našem pohraničí, tím spíše ve vnitrozemí. Toto chtěli právě dokončit až nacisté za pomoci svých sudetských henleinovců. Autoři koncepce zapomněli na úřední termín III. reichu „Streudeutsche“ – „rozptýlení Němci“, který se používal do r.1940, kdy až poté, co bylo rozhodnuto, že protektorát bude navždy germanizován, se od něj upustilo. Používal se dokonce i v názvu nacistických organizací – „Kriegerkameradschaft – Streudeutsche“.

 

2. Rakousko-uherská nadvláda

 

Pozastavujeme se také nad líčením „Habsburského domova“ jako harmonické, rovnoprávné domoviny různých národů. Rovnoprávnost byla omezena na Němce, Rakušany a Maďary, ostatní národy - zejména slovanské - byly potlačovány a germanizovány.

Rovněž koncepce hlásající společný, jakýsi idylický „habsburský domov“ Čechů a Němců není historicky správná. Tato koncepce zcela vymazala dějinná fakta o porobě, které se Němci v tomto soužití dopustili na Češích, a to nejen po Bílé hoře, ale i v období od nástupu habsburské dynastie na český trůn.

Neexistoval žádný pokojný a poklidný „habsburský domov“ ani pro Čechy, ani pro Moravany, ani pro Slezany. Neexistovalo žádné harmonické soužití Němců s Čechy. Bylo to neustálé potýkání o nadvládu a nadpráví. Německá nadvláda a nadpráví v českých zemích skončily až roku 1918 - a ihned tohoto roku se Němci postavili proti novému československému státu. Postavili se ČSR dokonce se zbraní v ruce - takzvanými Volkswehry. Němečtí poslanci rakouského sněmu vyhlásili nelegitimní odtržení čtyř „žup“ od ČSR a jejich iredenta musela být řešena mezinárodně politicky dohodou a vojensky v ČSR. Koncepce této expozice naprosto pominula všechny zločiny habsburské říše na Češích, počínaje potlačením stavovského povstání roku 1547 a později Bílou horou, přes potlačování selských povstání, až po rok 1848. Následovala léta 1860, 1867, a zvláště pak 1870-1871, kdy mocnář věrolomně nesplnil korunovační sliby a nezrovnoprávnil Korunu Českou v monarchii. Zůstalo neustále nelegitimní germánsko-maďarské nadpráví. To vyústilo až ve válečné zločiny Habsburků na Češích v letech 1. světové války, které nejvíce reprezentovalo strašlivé řádění habsburského arcivévody Bedřicha, jež stálo mnoho životů českých, moravských a slezských vlastenců.

 

3. Málo zdůrazněné aspekty výstavy

• Není uveden postoj Československé republiky k německé menšině, i když z německé strany považovaný za nedostatečný. Tato menšina měla v ČSR zaručená práva shromažďovací a spolčovací, v letech 1926 do 1938 měla dokonce své ministry ve vládě, měla vlatní tisk, knižní nakladatelství, německé základní, střední i vysoké školství, na českých školách byla povinná výuka němčiny, byl uzákoněn německý úřední jazyk aj. V žádné jiné zemi v Evropě neměli Němci taková práva jako tehdy v ČSR, ani Německo neposkytovalo takový rozsah práv svým menšinám.

• Nedostatečně je vysvětleno postižení demokratické části německy mluvících obyvatel českých zemí po nástupu nacismu v Německu.

• Není zmíněno povstání ozbrojených německých jednotek v září 1938, tehdejší zabíjení Čechů, Němců a příslušníků dalších národností německými civilisty i ozbrojenci a rovněž zabíjení při transportech z koncentračních táborů na konci druhé světové války.

• Nejsou dostatečně zdůrazněny plány a realita vyjádřená K. Henleinem ve známém projevu ve Vídni, který byl hojně komentován v tehdejším německém i britském tisku, což rovněž ovlivnilo postoje britských expertů při úvahách o vystěhování německé menšiny. Zde již nešlo jen o loajalitu vůči českém státu, nýbrž o plány na vyhubení českého národa a germanizaci prostoru. Tato skutečnost byla verifikována a předznamenána rovněž vyhlazením tradiční židovské menšiny ať již česko- nebo německo-jazyčné (viz práce česko-kanadského historika B. Čelovského). Takové plány vzniklé již před válkou v prostředí „sudetských Němců“ a připravované v době války nelze zlehčovat nebo obcházet, neboť s sebou přinesly konec soužití v poválečném období.

V expozici musí být zřejmý rozdíl mezi vysídlením a fyzickou likvidací obyvatelstva, která postihla Židy a byla připravována pro Čechy. Není

zmínky o postavení československých občanů židovského etnika na odtrženém území, o křišťálové noci v listopadu 1939, vypálení synagog,

např. v Liberci, K. Varech, Teplicích a mnohých dalších místech, o terorizování, rozkrádání majetku, věznění a deportacích, na nichž se v  rozhodující míře podíleli německy mluvící obyvatelé bývalých českých zemí.

• Není zmínky o postavení Čechů v odtrženém území po mnichovském diktátu, zrušení vyššího českého školství. Čech nemohl pracovat ve veřejném sektoru, byly zakázány české politické strany, až na jednu výjimku byly zakázány české noviny a časopisy. Češi byli vystěhováni ze svých domů a bytů a v říjnu 1938 vysídleni nebo podle německé terminologie vyhnání z odtrženého pohraničí. Tento úděl potkal až 160 tisíc Čechů, kteří zde museli zanechat téměř veškerý svůj majetek.

• Koncepce výstavy neuvádí, že český stát byl také azylovou zemí pro německé obyvatelstvo v různém období. Bylo tomu přirozeně i naopak. Není zmínky o tom, že azylovou zemí bylo Československo pro uprchlíky před nacismem z Rakouska i Německa a chybí vztah německého obyvatelstva k těmto uprchlíkům.

• V koncepci výstavy postrádáme vnitřní diferenciaci německého obyvatelstva a jeho postupný přechod k hitlerovskému nacismu.

• Je třeba ukázat rovněž na odpor převážné většiny Němců v ČSR k státnosti země, v níž žili a považovali ji za svůj domov včetně násilných akcí jak při vzniku ČSR po roce 1918, tak akce „Freikorpsu“ v roce 1938. Rovněž je třeba uvést excesy Němců, žijících na odtrženém území po bezpodmínečné kapitulaci Německa, zejména pokud jde o tzv. transporty smrti, které procházely tímto územím, o působení Wehrwolfu.

• Chybí rovněž zmínka o politice Neuratha a dlouholetém využití německy mluvící šlechty ke germanizaci českého prostoru. I tyto skutečnosti ovlivnily poválečnou politiku. Také v tomto ohledu by bylo užitečné přihlédnout k učebnici ústavního práva PF UK (V. Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, 2. díl, nakladatelství Leges,2011), kde je toto období zpracováno. V koncepci výstavy se sice uvádí, že bude věnována pozornost šlechtě, nikoliv však v jakém smyslu, protože i v této oblasti je nutná diferenciace.

Nelze také pominout zmínku o době německé okupace 1939-1945, jako plán na poněmčení, deportaci a likvidaci Čechů vyjádřený při nástupu

R. Heydricha.

• Měl by být rovněž vyjádřen současný postoj odsunutých Němců k Čechům a českému státu.