Generálovy epizody

…Hluché výbuchy zanikají v otřesném dunění, plamenech a prolínajících se kulometných dávkách a označující místo vítězného přepadu podporučíka Vlastislava Raichla a jeho chlapců, jejichž ostrý nástup na nacistický palebný srub je skvělou ukázkou dovedného a odvážného manévru. Dvě třetiny samopalníků čelně poutající kulomet, třetina s podporučíkem Raichlem probíhá prostorem skrz naskrz proniknutým smrtonosnou palbou z dalších dvou odporů… Pronikli do týlu, ruční granáty a pažby odkrývají vstup do pevnůstky a krátké dávky ze samopalů dovršují dílo. Kulomet mlčí. Z palebného srubu se ještě kouří a fašisté teprve dokonávají v křečovité agónii, když úderná rojnice Raichlových samopalníků už zahajuje palbu po druhých dvou odporech vpravo. Útočící čety spatřují konečně most vedoucí do města – 350 metrů odtud jsou okraje Kyjeva – na dosah.
Ludvík Svoboda Z Buzuluku do Prahy

*

„Já jsem rodák od Slaného a chodil jsem do školy ve Zlonicích. Tak jako Antonín Dvořák. A jsem na to hrdý,“ říká generálporučík Vlastislav Raichl.
V jednatřicátém roce však „Slaňák“ Raichl, syn italského legionáře z první světové války, je už s rodiči na Ukrajině a pak v Moskvě, kde jeho otec buduje metro. V roce 1939 absolvoval střední školu a potom byl posluchačem Inženýrského stavebního institutu. Když studoval druhým rokem, začala válka. „V Moskvě jsem v jednačtyřicátém roce zažil první německé bombardování,“ vzpomíná generál, který se tehdy, se stále československým občanstvím, teď podle Rusů občan protektorátu Čechy a Morava, octnul v internaci v Orankách; seznámil se tam s vojáky ze skupiny podplukovníka Ludvíka Svobody.
V roce 1942, 18. února, ho Ludvík Svoboda vítá, osobně, tak jako každého nováčka, v Buzuluku.
Po zařazení do „motoroty“ a absolvování tříměsíční záložní důstojnické školy byl Vlastislav Raichl zařazen, coby svobodník, jako velitel družstva v 2. rotě nadporučíka Kudliče. V hodnosti desátníka se stal příslušníkem 1. roty Otakara Jaroše a po střelbách byl zástupcem velitele 1. čety 3. Jankovy roty.
Sokolovo…Velitel polní stráže se dvěma družstvy a těžkým kulometem plní u Mirgorodu úkol bránit pravé křídlo Jarošovy roty. Po Prvním máji 1943, oslaveném ve vesnici Veseloje, se v Novochopersku, to už jako podporučík, stává Raichl v 1. čs. brigádě velitelem samostatné čety automatčíků 1. praporu kapitána Josefa Kholla. A pod tímto skvělým velitelem a člověkem, padlým na Dukle, bojuje na podzim 1943 o Kyjev…
„Budou to takové detaily, epizodky, souhlasíte?“ ptá se pan generál. Samozřejmě souhlasím…

*

„…Přeprava našeho 1. praporu přes Dněpr probíhala bez problémů. Až na malý detail. Měl jsem za úkol tvořit se svojí četou zadní voj praporu. Přijíždíme nejdřív na malý můstek s písčitým ostrůvkem – a náš studebakr do něj zapadl. Co teď? Bráníme celé přepravě! Shodit vůz se všemi věcmi do řeky? Zabrali jsme, celá četa a s ní sovětští ženisti. A studebakr se z písku vyhrabal a vyjel na pontonový most. To byl můj první zážitek u Kyjeva…“

*

„V noci 5. listopadu, sotva jsem začal trochu odpočívat, se objevil vojín Dohomilja, spojka, a vyřizoval úkol: Na čáře v úrovni Dětského domu probíhá boj. Zjistíte, jak tam vypadá situace. V úrovni sanatoria je východiště k útoku brigády!“
„Tak jdeme, lesem ve tmě podle buzoly, vlastně naslepo. Asi po půlhodině slyšíme ženský hlas, jak k někomu mluví. Jakási žena šla s krávou a říkala k ní: ‚Tak jdi, Mášo, nebo nás ti antikristi zamordujou.‘ Dostali jsme od té ženy první informaci. Šla právě od Dětského sanatoria a řekla nám, že tam bojují rudoarmějci, ale nezdá se, že by na tom byli dobře… Jsme tedy ve správném směru… Asi za čtvrt hodiny vidíme hořící sanatorium. V zákopu jsme narazili u těžkého kulometu na velitele sovětského praporu. Ukázal na prázdný kulometný pás a řekl: ‚Mám sotva deset nábojů a tak je na tom celý prapor. A přitom čekáme německý protiútok.‘ Okamžitě jsme se s nimi rozdělili o střelivo i granáty. Velitel praporu pak řekl: ‚Teď určitě pozici udržíme a východiště k útoku bude zabezpečeno.‘ To se potvrdilo, náš prapor a celá brigáda byla z čáry Dětského sanatoria bez dalšího bojového střetnutí zasazena. Hladce jsme postupovali na pátý postupný cíl, okraj Kyjeva. To byl úkol dne.“

*

„…V rámci 51. sboru jehož velitelem je hrdina Sovětského svazu generálmajor Avděnko, přechází brigáda do výchozího postavení k útoku, za něž je určen prostor dětského sanatoria.“
Ludvík Svoboda Z Buzuluku do Prahy

„Během útoku jsem se se svou četou setkal s Antonínem Sochorem, velitelem roty tankových samopalníků. Ano, jen s ním a jeho spojkami. Zůstali v boji odříznuti od své postupující roty a teď po nich zběsile pálil německý kulomet. Pomohli jsme Sochorovi a jeho spojkám, kulomet jsme zničili.“

*

A opět si Vlastislav Raichl chtěl v další noci trochu odpočinout – a opět se objevil vojín Dohomilja, spojka: „Máte se dostavit k veliteli praporu.“
„Váš úkol je provést průzkum ve směru dalšího postupu praporu,“ přikazuje kapitán Kholl.
„Přiznávám se, že se mi ten úkol moc nelíbil,“ vzpomíná generálporučík Raichl. „Považoval jsem to totiž spíš za úkol pro průzkumnou četu. Ale Kholl řekl: „Průzkumníky neposílám, protože jejich velitel čety padl, s ním několik vojáků. Proto úkol přiděluji vaší četě samopalníků.“
„Vyrazili jsme podle buzoly, překonali hlubokou strž, za ní cihlový plot, pak dále do města. Slyšíme pojednou kroky, čekáme, kdo se objeví. Chytili jsme člověka v uniformě německého poručíka. Zadrželi jsme ho. Mluvil německy, já jsem ale řekl: „To není Němec.“ Povídám: „Mluv, jak ti zobák narostl.“ Přešli jsme na ruštinu. Byl to Ukrajinec, patřil k požární brigádě, která měla od Němců za úkol zapálit ve městě všechno, co oni sami nestačili zničit. Předali jsme ho Rudé armádě. Proč měl na sobě uniformu německého poručíka, to nevím…“

*

Po boji u Vasilkova se opět objevuje vojín Dohomilja, spojka: „Máte se dostavit k veliteli praporu.“
Kapitán Kholl dává rozkaz: „Odpochodujete do osady Komuna Čajka a budete se hlásit u velitele roty 2. praporu kapitána Záhory.“
„Mám obsadit osadu Petrivci, jsou tam prý Němci,“ informuje Záhora. „Vaším úkolem je provést průzkum. Když cesta bude volná, vypálíte červenou raketu. V opačném případě zelenou.“
„Jsme asi dvě stě metrů od osady. Najednou se na obloze objevuje zelená raketa. Pak druhá, třetí. Co se děje? To přeci střílejí Němci! Kapitán Záhora to ovšem nemohl vědět. Vidí zelené rakety, určitě je považuje za ty od nás. Půjde do osady a dostane se do léčky! Co teď udělat? Nuž, vyrazíme na zteč a Petrivce obsadíme. Povedlo se to, bez ztrát. Zjistili jsme pak, že šlo o nepřátelskou polní stráž, která asi měla vypálit zelenou raketu na znamení zcela jiné než my; snad, že je nablízku nepřítel. Objevil se kapitán Záhora s rotou a rozčiloval se, co jsme to s těmi raketami vyváděli. Vše se vysvětlilo. Hlavně, že to dopadlo beze ztrát!“

*

V prosinci 1943 a v prvních dnech ledna 1944 bojoval Vlastislav Raichl jako velitel 3. roty 2. praporu o Rudu a Bílou Cerkev, v rámci Korsuň-ševčenkovské operace pak o Žaškov a Ostrožany. Ve funkci velitele předvoje 2. praporu byl hned na začátku Karpatsko-dukelské operace, 9. září 1944, těžce raněn do nohy třemi střepinami minometného granátu. Válka pro něj skončila.
Generálporučík Vlastislav Raichl je nositelem tří Čs. válečných křížů 1939, Velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova, medaile Za chrabrost před nepřítelem, Řádu Velké vlastenecké války 1. a 2. stupně, polského a jugoslávského Válečného kříže a mnoha dalších vyznamenání

Karel Kroupa