Kati Pražského jara
Kati Pražského jara
Dlouhých osmnáct let v Kremlu a v sídle sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu setrval muž, jehož jméno je spojeno například s ukončením veřejné kritiky Stalina, hospodářskou stagnací v sedmdesátých let minulého století v SSSR, ale také s obrovskými a současně naprosto neefektivními investicemi do zemědělství. S jeho osobou se rovněž pojí politika uvolňování napětí se Spojenými státy americkými, následně vyostřené konfrontace a nebývalý nárůst výdajů na zbrojení. Tvrdé potlačování disidentů a opozice...
V samotném Sovětském svazu se na jeho éru vlna kritiky snesla v letech Gorbačovovy perestrojky. Tehdy byl označen za jednoho z hlavních viníků nejen hospodářského, ale dokonce celkového úpadku SSSR vůbec. Jeho době se dostalo přiléhavého označení – stagnace.
Pro Čechy a Slováky je někdejší sovětský generální tajemník strany spojen především s „popravou“ Pražského jara a s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.
Jaký vlastně byl Leonid Brežněv, kdysi Chruščovovův oblíbenec (!)? Jaký byl muž, který později s největší pravděpodobností patřil ke klíčový aktérům říjnového převratu v roce 1964, jehož cílem bylo svržení Nikity Chruščova, prvního tajemníka strany a předsedy vlády? Co byl zač člověk, jenž svému chráněnci později vmetl do tváře, že to byl právě on sám, kdo dopustil vznik kultu vlastní osobnosti? I na tyto otázky Martin Novák, autor knihy nazvané Kati Pražského jara, hledá odpovědi. Zachycuje v ní nejzajímavější a nejdůležitější okamžiky Brežněvovy epochy, které se tak či onak výrazně dotkly osudů zemí Varšavské smlouvy, Československo nevyjímaje.
O životě malého a mladého Brežněva mnoho nevíme. Dochovaných věrohodných svědectví je pohříchu málo i proto, že „v dobách Sovětského svazu a Brežněvovy „největší slávy“ nebylo radno svěřovat se někomu se svědectvími a vzpomínkami, které by nejvyššímu představiteli strany a státu třeba nebyly milé“. Například fakt, že se na Urale aktivně v počáteční fázi podílel na kolektivizaci, tedy na boji proti tzv. kulakům – bohatším sedlákům – která byla zahájena v letech 1928 a 1929.
S Brežněvovou prací zřejmě ti nad ním byli spokojeni, neboť 9. října 1929 byl přijat za kandidáta komunistické strany. Začátkem jeho opravdu „hvězdné“ kariéry se však stává až rok 1937 – rok velkých represí.
Život se mu změnil nad ránem 22. června 1941, po útoku Hitlerova Německa na Sovětský svaz. Jak autor podotýká, o jeho působení v letech Velké vlastenecké války existuje, podobně jako o jeho dětství, rovněž velice málo spolehlivých a ověřitelných informací očitých svědků. Ty, které jsou k dispozici, si někdy protiřečí.
Brežněvovu knihu Vzpomínek, rozdělenou do tří částí, z nichž první nazvaná Malá země popisuje právě válečné období, nelze považovat za plně věrohodný zdroj faktů. Nejen proto, že jej vykresluje výlučně v nekriticky pozitivním světle, ale navíc ji nepsal sám, byť za ni obdržel Leninovu cenu za literaturu. Vytvořil ji totiž kolektiv najatých autorů, mezi nimiž byl například tehdejší šéfredaktor deníku Izvěstija.
* * *
„Bereme-li komunismus jako svého druhu náboženství, pak Kreml znamenal pro tuto víru totéž, co Vatikán pro římskokatolickou církev … Za zdmi Kremlu, v přísně hlídaných a obyčejným smrtelníkům nepřístupných pracovnách… sídlilo těch pár desítek vyvolených.
… Mnoho státníků a diktátorů si ve dvacátém století myslelo, že mají velkou moc. Ale málokde vážila tolik, jako na tomto kopci v centru Moskvy,“ píše autor.
V této souvislosti je třeba připomenout zneužívání psychiatrie, které právě za Brežněvovy éry dosáhlo většího rozmachu. Vycházelo se ze zásady, že někdo, kdo se bouří proti komunistickému řádu, nemůže být normální.
„Disidenty drželi v léčebnách, kde často sdíleli prostory se skutečně psychicky nemocnými lidmi. Často agresivními pacienty, kteří v minulosti vraždili nebo se dopustili násilí. Umístění na psychiatrii znamenalo v mnoha případech větší utrpení než běžná trestanecká kolonie, protože člověk byl vystaven také „léčbě“ injekcemi ...které ve skutečnosti jeho zdraví – psychické i fyzické – rychle zhoršovaly.“
K obětem takové „léčby“ patří i dva mladí Lotyši, kteří se postavili proti okupaci Československa v srpnu 1968. Její zneužívání se projevilo také na osudu Viktora Fajnberga, jednoho z takzvaných osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 vyšli na moskevské Rudé náměstí protestovat proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti.
Moskva likvidovala své skutečné i zdánlivé odpůrce, neštítila se likvidovat ani pokusy v jiných zemích tehdejšího socialistického tábora změnit poměry. Pražské jaro, které pro mnoho lidí znamenalo naději na lepší život v celé východním bloku, pro Kreml a jeho vládce představovalo smrtelné nebezpečí. Muselo být tedy za jakoukoliv cenu potlačeno, aby byl udržen režim loajální vůči Moskvě.
Dne 5. lednu 1968 Antonína Novotného ve funkci prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Československa nahradil Alexander Dubček a 22. března skončil Novotný i jako prezident. Akční program, nachystaný postnovotnovským vedením KSČ, oficiálně schválený a zveřejněný na začátku dubna, v Moskvě, ve východním Berlíně a ve Varšavě vyvolal poplach. Psalo se v něm mj. o potřebě překonat chyby padesátých let a rozvíjet socialismus za předpokladu respektování různých zájmů a názorů.
Moskvě se nelíbil ani návrh nového volebního systému, který předpokládal možnost volby do parlamentu a místních orgánů z více kandidátů. Zvláště Brežněv za těžký zločin považoval uvolnění cenzury a svobody tisku. Pro Kreml to bylo něco naprosto nepřijatelného. Pevná a naprostá kontrola nad sdělovacími prostředky pro něj byla nedotknutelným a posvátným dogmatem.
Pro ministra obrany Grečka a další sovětské armádní špičky byla alarmující rovněž aktivita Československé lidové armády, byť byla zatím jen teoretická. Požadavek větší samostatnosti jednotlivých členských států Varšavské smlouvy a rovnoprávnosti při rozhodování, tedy de facto zpochybnění vedoucí role SSSR v paktu, vyvolal v Moskvě naprosté zděšení.
KGB se po čertech tužila, aby v týdnech před invazí Brežněvovi dodala co nejvíce důkazů o narůstající kontrarevoluci v Československu s tím, že země si přeje návrat ke kapitalismu a vystoupení z Varšavské smlouvy.
Přišel 21. srpen 1968.
Ze stenografických záznamů, uložených v Ruském státní archivu nejnovějších dějin se dovídáme, jak moc sovětské vedení tlačilo na to, aby československá strana uznala legitimitu zásahu.
Události nabraly spád, jehož důsledky si v té době většina lidí sotva uvědomovala. Ve dnech 7. a 8. prosince 1968 jednala delegace KSČ v Kyjevě, kde jí už Brežněv a jeho věrní diktovali, jaké personální změny bude třeba učinit. S československými představiteli jednali doslova jako s vazaly. Mezi prvními měl být obětován Josef Smrkovský a pak další.
Dne 17. dubna 1969 Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ nahradil Gustáv Husák.
Pražské jaro bylo definitivně pohřbeno!
V knize, v níž autor poprvé přehledně zmapoval celé brežněvovské období – tedy éru „katů Pražského jara“ - nechybí ani podrobnosti dialogu mezi Moskvou a Washingtonem, zmínka a konfliktech s Čínou či o sovětské invazi do Afghánistánu nebo krizi v Polsku v roce 1981. Součástí je příloha s charakteristikami důležitých postav brežněvovského režimu a slovníček některých pojmů, jimž by jinak především mladší lidé neznalí minulosti nerozuměli. Závěrem pro zpestření některé vtipy, které v popisovaných časech kolovaly mezi lidmi v Sovětském svazu.
(Publikaci vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz)
Jana Vrzalová
Do rámečku
Brežněv v Kremlu přijal skupinu kosmonautů. „Soudruzi! Američané přistáli na Měsíci. Musíme je předehnat. My jsme se v politbyru poradili a rozhodli jsme, že poletíte na Slunce“.
Kosmonauti zneklidní a jeden z nich řekne: „Jsme připraveni splnit jakýkoliv rozkaz Leonide Iljiči, ale na Slunci shoříme.“
Brežněv rychle odpoví: „To si vážně myslíte, že jsme v politbyru nějací pitomci? Samozřejmě, že tam poletíte v noci!“
Na tiskové konferenci se zahraniční novinář ptá Brežněva, proč je v sovětských obchodech málo masa. „Jdeme hodně rychle ke komunismu a zvířata nám nestačí, zůstávají daleko pozadu,“ odpovídá generální tajemník.
Vtipy o Brežněvovi, které kolovaly mezi lidmi v Sovětském svazu
