Máme o čem přemýšlet

„Rok 1942 se chýlí ke konci a s posledním jeho dnem zaplavuje naše srdce a mysl otázka: Přinese nový rok 1943 zakončení současné války? Ghetto očekává nový rok s největšími nadějemi. Vcházíme do něj se zapěním naší české hymny ‚Kde domov můj…“

Takto přemýšleli obyvatelé židovského ghetta Terezín na konci roku 1942 a zdaleka nebyli jediní. Vždyť Evropa již tři roky procházela hrůzami války, které lidé doposud nezažili, a otázka jejího konce byla nasnadě.

Bohužel, nikdo si v tu dobu neuvědomoval, že rok 1942 je pouze přelomem, během něhož se válka stane ještě strašnější a brutálnější. Rozhodla o tom konference ve Wannsee, kde byl schválen plán „konečného řešení židovské otázky“ a domluven způsob jeho realizace. Byla tedy oficiálně potvrzena idea nacistického Německa o masovém vyhlazení (genocidě) židovského národa, kterou všichni známe pod označením holocaust.
Do, v té době již kapacitně naplněných koncentračních táborů, mířily další a další transporty Židů, politických vězňů a válečných zajatců. Válka skončila až v roce 1945. Během pěti let nacisté zavraždili přes šest milionů lidí. Jejich činnost patří k nejkrutějším v dějinách lidstva a my na ni nesmíme zapomenout. A tak si celá Evropa letos připomíná 60 let od konce války. Na mnoha místech probíhaly a ještě probíhají pietní akce a oslavy osvobození. Já a moji kolegové z Technické univerzity v Liberci, jsme společně s několika přeživšími a jejich potomky, navštívili vzpomínkovou akci v koncentračním táboře Sachsenhausen, která se konala od 15. 4. do 18. 4. 2005.

KT Sachsenhausen – místo, kde byla celá Evropa
S výstavbou pracovního tábora Sachsenhausen se započalo roku 1936 a jeho kapacita čítala 10 tisíc vězňů. Ta však byla často překračována, v roce 1942 zde „žilo“ asi 16 500 lidí, o dva roky později již neuvěřitelných 50 500!

Byli sem umisťováni zejména němečtí antifašisté, zločinci z povolání a porušením mezinárodních konvencí také váleční zajatci. Celkem tudy prošlo kolem 250 tisíc vězňů z 27 zemí světa, z nichž více než 116 tisíc zahynulo.
Tábor byl osvobozen 22. 4. 1945 sovětskou armádou, která zde nalezla 4500 nemocných vězňů, ostatních 30 tisíc se již vydalo na neblaze proslulé pochody smrti směrem k Lübecku, které byly zastaveny až 1. 5. Sachsenhausen se po válce ocitl v sovětském okupačním pásmu. Jeho původní prostory sloužily k internaci provinilých nacistů, avšak v horní části tábora, byl sovětskou tajnou policií vytvořen Speciální tábor č. 7, který fungoval mezi lety 1945–1950 a stalinistická byrokracie jej využívala obdobně jako její předchůdci.
Čeští pamětníci vzpomínají Sachsenhausen a české vězně spojuje zejména tzv. Sonderakce, která proběhla
v protektorátu 17. listopadu 1939. V jejím důsledku byly uzavřeny české vysoké školy a 1140 studentů odvlečeno do zmíněného koncentračního tábora. Jejich osudy se různí. Někteří měli štěstí a byli v propouštěcích akcích, které se konaly dvakrát do roka, osvobozeni, ostatní museli čekat dál. Propuštění se nikdy nedočkalo 18 našich studentů. Právě jim a celé akci je věnován pomníček, který jsme společně navštívili. Mrtvé jsme uctili minutou ticha a poté si zazpívali českou hymnu. Při pietním aktu byly také položeny dva věnce. Jeden jsme pokládali „my studenti“ a druhý „přeživší studenti“. Akt měl symbolizovat propojení mladé a starší generace, které nebylo a nebude ničím přerušeno.
Mnozí z přeživších se v této chvíli neubránili slzám a vzpomínali na svá prožitá utrpení. „Pamatuji si, jak na naše koleje v Dejvicích vtrhli nacisté a odvlekli všechny studenty, kterým bylo více jak dvacet let, takže i mě. Můj brácha, který se mnou bydlel na pokoji, celé té hrůze unikl a mohl zůstat s rodinou, bylo mu totiž devatenáct. Já prožil v koncentráku 2,5 roku, byl jsem propuštěn 20. 4. 1942,“ řekl nám Jan Brouček.
Na chvíle strachu, bolesti a bezmocnosti prožité v táboře zavzpomínal i František Prášek, který se do Sachsenhausenu dostal ve svých devatenácti letech. „Do tábora jsem přišel v roce 1942 a odešel z něj 21. 4. 1945, když jsme se s ostatními vězni vydali na pochod smrti do Lübecku. Od chvíle, kdy jsme opustili tábor, nám nedali najíst. Byl jsem zesláblý. Věděl jsem, že až do Lübecku dojít nemůžu. Naštěstí nás osvobodily spojenecké jednotky a tím mi zachránily život. Po válce se moji rodiče snažili, abych na vše zapomněl, vymazal to ze své paměti. Proto mi spálili všechny dokumenty a korespondenci. Když jsem se chtěl do Sachsenhausenu po mnoha letech podívat, nechtěli o tom slyšet. Letos se mi ta šance naskytla znovu. Poprvé se vracím na místo, kde jsem toho před šedesáti lety tolik prožil.“ Po boku měl pan Prášek svoji dceru, která mu chtěla být při tak obtížném návratu nablízku. Na moji otázku, proč se chtěl vrátit a jak to vše na něj působí, odpověděl: „Pocity jsou všelijaké, když procházíte známými místy, vybaví se vám všechny ty prožité hrůzy znovu, potkáte zde ale také mnoho lidí, kteří tu s vámi byli a přežili… Je nutné se sem vrátit, aby se s tím člověk lépe vyrovnal a mohl o tom začít mluvit. Dnes je to potřeba. Je naším posláním mluvit s mladými lidmi, jako jste vy, a předávat jim naše příběhy. V dnešní době opět sílí neonacistické hnutí po celé Evropě. Někteří lidé mluví o tom, že holocaust nikdy nebyl a to je pro nás horší, než se po „ix“ letech vrátit do tábora.“

Společný pietní akt
Na vzpomínkovou akci se do tábora sjeli hosté ze všech koutů Evropy. Čekal na ně bohatý program, který byl zahájen otevřením výstavy s příznačným jménem „Hier war das ganze Europa“, kde měl každý národ svoji expozici, přičemž ta naše se věnovala zejména tragédii Lidic. Dále se konaly nejrůznější přednášky, setkání přeživších s mladou generací a koncert, na němž zazněly Schubertovy a Šostakovičovy skladby.
 

V neděli 17. 4. byl uspořádán společný pietní akt v Zóně Z, která dříve sloužila jako místo k likvidaci vězňů. Své projevy zde přednesli státníci a významní hosté z několika zemí, např. spolkový ministr zahraničí Joschka Fischer či polský vězeň Zdzislaw Jaśko. Opět byly připomenuty a odsouzeny nacistické zločiny, které se již nikdy nesmějí opakovat, zdůrazněna spolupráce všech národů, jejich vzájemná podpora a udržení světového míru.
Pan Jaśko nám také vyprávěl o svých útrapách v táboře: „Jednou jsem se dostal do „Laufschuhekomanda“. Měli jsme na sobě ty boty a museli jsme v nich pořád utíkat. Pokud se někdo zastavil, nebo upadl, byl zastřelen. No a tak jsme se snažili na to nemyslet a hráli jsme různé hry, třeba jsme si vzpomínali na hlavní města a tak. Při životě nás držela i vůně polévky, která se rozlévala z kuchyně SS. Věděli jsme, že není určená pro nás, ale doufali, že ji jednou znovu ochutnáme.“
Současně byla zahájena další stálá výstava „Vraždy a masové vraždy v KT Sachsenhausen 1936–1945“. Na vyhrazený prostor byly položeny věnce, které zaslaly vlády jednotlivých zemí. Je zarážející, že vedle německých, francouzských, maďarských, španělských a slovenských věnců se neobjevil ten náš. A věřte, že českých přeživších se to nesmírně dotklo. Inu, máme o čem přemýšlet…
A kdo se chce seznámit se zrůdnostmi války osobně, ať navštíví Terezín, jediný koncentrační tábor na našem území, který se stal pro mnoho lidí přestupnou stanicí, mezi životem v ghettu a smrtí v táborech na východě. Pak snad každý pochopí, proč a na co nemáme zapomenout…