Maršálek Radecký vzorem velitelů NATO?
Boj za stát prý byl lehkomyslností
Na stránkách Národního osvobození několikrát zazněly historicky podložené výhrady proti snahám věčně včerejších kruhů vrátit na Malostranské náměstí sousoší rakouského maršála Radeckého, které je od národní a demokratické revoluce v roce 1918 uschováno v lapidáriu.
Tyto pokusy mají své kořeny. Upozornila na ně předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková 28. října 2004 v Panteonu Národního muzea, když řekla, že "očista Habsburků je jedním z cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu, ... který velmi rafinovaně využívá pomoci některých našich politiků, jež si snad ani neuvědomují, co činí".
Zatímco obnovit bronzový pomník Radeckého v Praze se dosud nepodařilo, postavit maršálkovi hudební pomník v Olomouci se podařilo již po třetí. Žel, dělo se tak za asistence některých představitelů Armády ČR a radnice města Olomouc. Rukou společnou zaštítili velkolepou Oslavu maršála Radeckého. Navzdory tomu, že olomoucký občan Julius Petřík žádal zastavit její přípravu a upozornil na reakční ledví válečníka při potlačení národních a demokratických revolucí v Rakousku - Uhersku.
Hlavní důvody, proč se v Olomouci oslava Radeckého formou zprvu národní a nyní již mezinárodní přehlídky profesionálních vojenských hudeb koná, jsou údajně dva. Prvním je reminiscence na Pochod Radeckého, který složil rakouský hudební skladatel Strauss, starší, druhým je prý skutečnost, že Radecký v penzijním věku byl krátký čas velitelem olomoucké pevnosti. Tuto trafiku maršálek na Hané dostal po tom, co v severní Itálii potlačil revoluci a kdy - jak poeticky napsal jeden z organizátorů olomouckého festivalu - už vládla "biedermeierovská pohoda, posezení u poháru vína a partie taroků, bukolická idyla".
Proti hlasům, které proti oslavě Radeckého vystoupily, si pořádající agentura GALIA, která podniká ve vytvarném umění a architektuře, nechala vypracovat oponenturu u nějakého Zbyňka Války a pak odepsala, že z ní "vyplývá jednoznačně ta skutečnost, že nebudeme Vaši žádost (rozuměj oslavu nepořádat - pozn. IH) akceptovat a i v příštích letech rádi slavného vojevůdce veřejnosti ve městě Olomouci připomeneme".
Kuriózní je, že majitel agentury Libor Gašparovič má na předtištěném dopisním papíru trvale vysázen citát Bedřicha Engelse, který jako expert na vojenství hodnotil válečnické schopnosti Radeckého. Z kontextu vytržený text ze sebraných spisů Marxe a Engelse Gašparovič doplňuje rovněž trvale vysázeným vlastním mottem své, podle něho bohulibé aktivity: "Radecký, voják pěti císařů, byl u nás nepřijatelný nikoliv z podstaty svých činů, u něj se žádná kontroverznost nenajde, ale jen jako odraz nešťastných časů, které, aby mohly malovat světlé zítřky, musely tmou zastřít minulost. Čas ideologizované minulosti je snad definitivně ten tam a my se můžeme k Radeckému hrdě přihlásit".
Ředitel Gašparovič v jednom z rozmnožovaných stanovisek sice přiznává, že "vídeňský dvůr si na starého generála vzpomněl poté, co červencová revoluce v Paříži 1830 zahájila nové období revolučního kvasu v mnoha částech Evropy. Radeckému bylo svěřeno velení nad rakouskou armádou v neklidném Lombardsku - Benátsku"... a ... "Miláno v Radeckém nikdy nepřestalo vidět vetřelce a představitele cizí, okupační moci", ale současně ocenil(!), že "tehdy již polní maršál porazil nejen nepravidelné povstalecké oddíly, ale také sardinské vojsko, které jim přišlo na pomoc" a ... "z ukořistěných sardinských děl byl později odlit vojevůdcův pomník, který stál až do pádu Rakouska - Uherska na pražském Malostranském náměstí".
Agenturní šéf, který ve své korespondenci sděluje i číslo svého živnostenského listu, jako makléř s revolučními hodnotami vyzvedává, že "po potlačení revoluce se Radecký stal i civilním guvernérem severoitalských provincií" a prý přesto, že v nich Rakousko v osobě Radeckého "vládlo železnou rukou", maršál "nikdy nepřipustil excesy, jakých se v Brescii a v Uhrách dopouštěl jiný rakouský generál, Julius von Haynau".
Připomeňme, že to, co Gašparovič cudně nazývá excesy, bylo habsburské zúčtování s Lájosem Kossuthem. Rakouská armáda posílená carem Mikulášem I. o 100 000 mužů uspořádala krvavý soud v Aradu, vynesla 114 rozsudků smrti, mj. poslala na popravu tucet uherských generálů. Nejprominentnější obětí této justice vítězů byl hrabě Lájos Batthyány - první uherský ministerský předseda byl popraven na rozkaz teprve 19letého císaře Františka Josefa 6. října 1849. Radecký v tom však až tak nevinně, jak soudí Gašparovič, není. Role byly rozděleny. Jen proto, že maršálek onou "železnou rukou" držel v šachu severní Itálii a Windisgrätz svíral Prahu, byla drakonická pomsta revolucionářů v Uhrách možná. Radecký a krvavější Haynau svým vojenským štítem kryli absolutismus Františka Josefa. Nikoli náhodou pak císař v lednu 1858 kráčel za maršálkovou rakví v Kleinwetzdorfu.
Olomoucký obchodník s výtvarným uměním a architekturou však Radeckého krvavé potlačení touhy národů po svobodě a demokracii chápe po svém - s nadšením pro reakci: "... psal se rok 1848 a v Itálii propuká revoluce. Itálie prahla po sjednocení, ale Radecký - po vyhnání svých posádek z Milána, Benátek a dalších měst - obsadil severoitalský pevnostní čtyřúhelník, a ač Italové měli drtivou početní převahu, dokázal za necelý rok zvítězit". Jinak řečeno, v krvi utopit revoluci. Sláva mu, borci z Radče!
Gašparovič vyzývá, aby Radecký přestal být "zatracován jako vlajkonoš absolutistické reakce a pomahač Habsburků" a volá doslova : "Ať je vzorem všem velitelům i na mezinárodní úrovni".
Není první, kdo vyzvedává právě tento "vzor". Radecký měl být příkladem už za 1. sv. války, dočíst se o tom můžeme u Haška. "Mobilizován" byl hlavně pro potřeby jižní, italské fronty, z níž přebíhali naši vojáci do československých legií. Podruhé udělat z něho vzor se pokusili čeští fašisté po okupaci Československa. V roce 1941 se pražská radnice rozhodla maršálův pomník vyvézt z lapidária a instalovat na místě, z něhož byla předtím odstraněna socha franczouzského generála a propagátora československé státnosti Ernesta Denise. Ve věci se angažoval nacista - náměstek primátora, profesor Josef Pfitzner, který se už 16. března 1939 na Pražském hradě Hitlerovi zavázal, že "jako dobrý znalec českého politického prostředí bude usilovat stát se skutečným šéfem správy Prahy a bude všemi prostředky urychlovat její germanizaci". Však také osobně na Staroměstské radnici uvítal kata českého národa K. H. Franka. Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný, autoři knihy Pomníky a zapomníky, konstatují, že "zapojení (Radeckého) do propagace války, s níž se český národ neztotožňoval, poškodilo v očích české veřejnosti maršálovu pověst a potvrdilo představu, že ten, kdo patří do rakouských dějin, nemá místo v českých".
Jinak to ovšem vidí někteří v Olomouci. Píšou tam zcela bez ostychu: "Dnes, kdy se snažíme zapojit do sjednocené Evropy a současně v ní neztratit identitu, nás postava maršála Radeckého trochu paradoxně spojuje s ostatními národy střední Evropy, které před osmdesáti lety trochu lehkomyslně (podtrženo - IH) opustily rámec staré monarchie a o něco později byly vytrženy z rodiny civilizovaných evropských států... vždyť kdyby (rakouská říše) existovala jen o něco déle, snad by i dokázala ochránit středoevropský prostor před náporem nacismu a bolševismu. I to bychom měli mít na paměti, až budeme vzpomínat na velkého Čecha, Rakušana a Evropana Radeckého".
Úsměv nad výzvou, co si máme z dějin pamatovat a nad pokáráním našich legionářů, že si neviděli na špičku nosu, tuhne na rtech. Obnovená státnost po třech stoletích Čechům a Slovákům nespadla do klína, ale byla krvavě vybojována. Kde by podle Gašparoviče při zrodu československých legií stál maršálek Radecký? Po boku Masaryka a generála Štefánika, nebo by na polních šibenicích věšel české a slovenské vlastence, kteří odmítali být kanonfutrem rakouské armády? Odpověď je nasnadě.
Julius Petřík, který marně žádal zastavit "oslavy", má podezření, že v Olomouci za nitky v zákulisí tři roky tahá list sudetoněmeckého landsmanšaftu Olmützer Blätter. Není to vyloučeno. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu ve svém projevu 28. října 2004 na pokusy rehabilitovat Habsburky různě vynalézavými akcemi správně upozornila.
Ivo Havlík
