Na prahu atomové války

Nad raketovou základnou.

Je to hrůzný pohled. Letět nad základnou raket schopných zničit lidstvo v důsledku jediného rozhodnutí… vyvolává pocit skryté nevolnosti z lidského stavu. Jsou zde zbraně, jaké historie dosud nepoznala a jejichž užití a účinky nelze ověřit v praxi…
Žádná předchozí generace státníků nemusela řídit svou politiku v prostředí tak neznámém, na hranicích apokalypsy. A jen velice málo nejvyšších státních činitelů věnovalo ze svého volna tolik hodin studiu různých stránek nukleární strategie, kolik let jí věnovali příslušní experti… Zakoušel jsem muka před skutečností, že přežití naší civilizace je svěřeno technologii, jež je v ostrém rozporu s naší zkušeností a naší schopností rozumět všem jejím nástrahám.

Henry Kissinger po přeletu základny amerických strategických zbraní v Severní Dakotě, červenec 1974
Do jaké míry může cesta za poznáním a využitím energie skryté v atomovém jádru lidstvu prospět nebo naopak uškodit? „Nebrojím proti vědě, to by bylo stejně nesmyslné, ale proti tomu, nač upozorňovali už Albert Einstein, Robert Oppenheimer a další, když uviděli, kam došli: nepusťte vědu ze řetězu, bude se chovat jako vzteklý pes. Tím řetězem mysleli míru poznání, co je člověk schopen v dané době zvládnout a co se mu může vymknout z rukou.“

Podobné otázky jako Milan Syruček v knize Na prahu atomové války, si rovněž klade generální prokurátor Ruské federace v. v. Ustinov v knize Pravda o Kursku (NO č. 4/2009), o níž se Syruček ve své práci vyjadřuje jako o jednom z nejpovolanějších a nejotevřenějších svědectví o katastro fě jaderné ponorky, jaké se kdy v Rusku vedlo. Jaderná válka sice nevypukla, nicméně hroz ba jaderného konfliktu nad lidstvem visí jako Damoklův meč. Kniha tedy nepojednává o jaderné válce jako takové, nýbrž o tom, jak jsme jí stáli, a vlastně pořád stojíme, pohříchu blízko. Popisuje nejrůznější okolnosti, kdy k ní mohlo a stále může dojít.

Renomovaný autor literatury faktu nastoluje řadu otázek, mnohdy s výrazným  filozofickým nábojem, obsahujícím zamyšlení nad budoucím vývojem lidské společnosti a její další existencí na planetě zvané Země.

„V mnoha vládách a parlamentech světa se vedou diskuse o tom, jak současné  narůstání státních rozpočtů kvůli mandatorním výdajům zatíží následné generace. Je pozoruhodné, že nikdo, ani zelení, nevystoupí s reálným faktem, že budoucí generace jsme už nejen zatížili, ale dokonce přetížili jaderným arzenálem. Ten je schopen z modré planety v sekundě udělat jen jeden veliký houbovitý mrak, jenž se místo průzkumných sond vydá na cestu vesmírem jako hrozivé svědectví, kam až svět zavedla nekonečná tupost tolika moudrých. Ať už učiníme cokoliv, tenhle hřích z nás nikdo nesmaže,“ varuje Syruček a pokračuje: „Můžeme se přít s Václavem Klausem, zda civilizace způsobila či nezpůsobila oteplení na naší planetě a zda hrozí ekologické důsledky.
Je však naprosto zřejmé, že naše civilizace zaneřádila planetu něčím, co jí zůstane po dalších tisíc let jako Kainovo vypálené znamení.
Což není už v samotném faktu existence  atomových bomb a náloží a jejich faktické nezničitelnosti zárodek vlastního sebezničení?“
Autor se podrobně zabývá teorií i výrobou atomových zbraní, přičemž rozhodně nejde o suchopárné čtení. Naopak čtenáře zavede na důkladnou a zajímavou historickou exkurzi, při níž odhaluje řadu zajímavých skutečností, které většina lidí běžně nezná.
Například v části nazvané Proč Hitler nevyvolal jadernou apokalypsu uvádí, že němečtí vědci byli pionýry také v oblasti atomových výzkumů. Podkladem se stal tzv. Uranový program přijatý v době okupace Čech a Moravy a plánovaného útoku na Polsko. Iniciátorem se stal Paul Harteck, který spolu s dalšími kolegy už v roce 1934 v Cambridgi objevil termonukleární syntetickou reakci. O pět let později upozornil nacistické vedení na její nebývalé možnosti. „Koncem roku 1938 předložili Otto Hahn a profesor Fritz Strassmann chemický důkaz jaderného štěpení.  Jen neuvedli spolupracovnici Lise Meitnerovou, protože byla Židovka a z Německa uprchla …

… Ve srovnání s Američany uvolnili Němci na tento výzkum dvěstěkrát méně peněz a tisíckrát méně lidí než USA. Jedním z důvodů také bylo to, že nacistické špičky nebyly jednoznačně přesvědčeny o úspěšnosti projektu, zejména pochybovaly, že zbraň dostane armáda včas.“

Sovětský jaderný program, píše se v knize, výrazně urychlila činnost sovětské rozvědky, která vědcům dokázala opatřit obrovské množství tajných amerických materiálů. První sovětské bomby byly vyrobeny podle amerických modelů. Varovně vyznívají kapitoly pojednávající o „ztracených“ bombách či katastrofách jaderných ponorek.

V prosince 1957 se SSSR obrátil na všechny členské státy OSN s upozorněním na hrozbu hlídkových letů s atomovými bombami na palubě. Žádal přijetí nějakých proti opatření. Nemálo incidentů mu dávalo za pravdu. Tak třeba v únoru 1950 americký bombardér B-36 kvůli technické závadě svrhl veškerou jadernou nálož do Tichého oceánu, asi dva kilometry od pobřeží Britské Kolumbie. Po deseti měsících se opakovalo totéž, jen s tím rozdílem, že šlo o letoun B-50 a jeho jaderná nálož spadla do kanadské Řeky svatého Vavřince.

Jaderné zbraně „zasáhly“ i někdejší Československo. Měla zde „být tři skladiště (depoty), jejichž vybudování bylo stanoveno na rok 1967… První dva depoty předala československá strana sovětské v dubnu 1969, třetí byl předán v prosinci 1969 a obsazen sovětskou jednotkou v únoru 1970“. Možná někoho překvapí Syručkova připomínka pamětí Zdeňka Mlynáře a odvolávka na dobové dokumenty, že tehdejší prezident Antonín Novotný odolával tlaku Moskvy, aby i na československém území byly rozmístěny sovětské jednotky s konvenční výzbrojí, jak tomu bylo v ostatních satelitních státech. „Československo tak tvořilo enklávu v sovětském obranném pásmu mimo jeho území a Moskva chtěla tuto situaci stůj co stůj změnit. To bylo zřejmě důvodem, proč Brežněv tak ochotně souhlasil s pádem Novotného a proč se vlastně uskutečnila
okupace v srpnu 1968. Podle mnohých historiků bylo ‚pražské jaro‘ jen vítanou záminkou, aby se u nás mohla usadit Střední skupina sovětských vojsk.

Na druhé straně je pozoruhodné, že na invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa NATO nijak nereagovalo.

Předtím jsem vykonával vojenskou základní službu u jednotek protivzdušné obrany, z hlásek a u radaru jsme sledovali veškerý pohyb v určeném vzdušném prostoru. Proto vím, že při každém startu dejme tomu migu na naší straně startoval bojový letoun na druhé straně hranic a naopak. V noci na 21. srpen 1968 přistávaly na ruzyňském letišti desítky antonovů, ale na druhé straně nevzlétl ani jeden letoun, nebyla vyhlášena ani mimořádná pohotovost.“

Syručkova kniha rozhodně není lehkým čtením k nedělní kávě. Nutí čtenáře porovnávat a vyhodnocovat fakta, zaujímat vlastní stanoviska.

V závěru nastoluje otázku, na niž si každý musí odpovědět sám: Jaderný věk lidstvu sice přinesl náhradní zdroj téměř nevyčerpatelné energie, nicméně do značné míry tuto skutečnost anuloval všudypřítomným strachem, co zlého atom může způsobit. „Samozřejmě, lidé se mohou naučit žít i vedle sudu prachu. Ale je to nejlepší výdobytek, který nám současná civilizace přinesla?“

(Publikaci vydala Epocha)