Najít důvěru v sebe sama!

Letos 16. května vrcholilo úsilí o instalaci pomníku prezidenta Edvarda Beneše za iniciativy Společnosti EB, Českého svazu bojovníků za svobodu a za podpory bývalých zahraničních letců v Anglii, kteří podle svého prohlášení tak chtěli vzdát svou poslední poctu svému bývalému vrchnímu veliteli. A ti také zajistili, za podpory svých bývalých spolubojovníků v zahraničí, vše potřebné k zabezpečení projektu.
Benešův pomník stojí nyní před Černínským palácem, kde byl již od loňska položen základní kámen. A to navzdory mínění ministra Cyrila Svobody, který prohlásil Edvarda Beneše za „kontroverzní osobnost“! Ostatně možno připomenout, že podobného názoru na Edvarda Beneše je i novopečený senátor Karel Schwarzenberg, zvolený do Senátu zásluhou občanů Prahy 6. K nim možno jen zvolat: „Bože, odpusť jim, neboť ve své neinformovanosti nevěděli, co činí!“ Schwarzenberg totiž právě nedávno napsal proti Benešovi dokonce v zahraničí článek s poznamenáním, že Beneš nebyl „nic moc“ a že jeho význam je přeceňován. Vůči rozbíječské páté koloně uvnitř našich hradeb, záměrně podlamující jedině nosné směrování naší české společnosti v duchu odkazu Masarykovy zakladatelské tradice, organicky vyplývající z pozitivních podnětů našich dějin a progresivního vyznění naší národní kultury. Proti tomu bude nezbytné neúnavným dalším úsilím prosazovat poznání, že aktuálnost Masarykova a Benešova odkazu je stále živá. Jak to ostatně bylo k výročí T. G. M. připomenuto v letošním č. 5 Národního Osvobození. Zde také bylo zdůrazněno, že jedině tvůrčím rozvíjením vzácného Masarykova odkazu je možno dnes čelit přežívající politické i duchovní bídě, která ovládla náš veřejný prostor a ohrožuje veřejné mínění. A to za okolností, kdy značná část našich médií historickou nezbytnost naší národní existence, prioritu národních zájmů a svébytnost národní identity i státní suverenity přinejmenším podceňuje a zpochybňuje. Navíc až přespříliš často se přehlíží, zamlčuje a zkresluje a dokonce falšuje dějinné nazírání. A odmítá se pozitivní výpověď vlastních národních dějin. Při vzpomínce výročí TGM byla nedávno také vzpomenuta naše celková ideová krize, postihnuvší naši národní společnost. Nezbývá než nevyhnutelně odkázat na to, že při překonání vlivů krize v naší české společnosti nutno nejprve skoncovat s naším vlastním sebepodceňováním a sebemrskačstvím. To vše při dlouhodobém působení by bylo sebezáhubné. K tomu nezbývá než opět dodat Masarykovo varování: Chaos v hlavách způsobuje křeč ve svalech. Možno jen připomenout z toho pak vyplývající nebezpečí zkratových rozhodnutí s neuváženými, až sebezničujícími důsledky! Při hledání příčin našeho dnešního neutěšeného občanského stavu a možno říci i státního uvědomění, je nejednou poukazováno na to, že na rozdíl od dřívějšího meziválečného Československa chybí dnes České republice idea, o níž by se dalo opřít. Po roce 1918 to byla idea opřená o dovršení českého národního obrození, o osvobozenecký protihabsburský odboj a povzbudivý výklad českých dějin. Nacházela se také v opoře v zakladatelském Masarykově díle a v jeho výkladu postavení a poslání českého národa jako zastánce a prosazovatele demokracie uprostřed Evropy, na což také navazoval Edvard Beneš při obnovení státoprávního postavení ČSR za druhé světové války. Dnes jsme v situaci, kdy veškeré hodnoty českého národního života, těžce získané v průběhu generací spoluvytvářením vlastních dějin a osobité kultury, jsou nejen opomíjeny, nýbrž navíc i zlehčovány a vysmívány. A to dokonce málem oficiálně i v tisku, televizi a dokonce i v Senátu! Vzpomeňme jen, co se v něm ozývalo za hlasy při projednávání zákona, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. V Lidových novinách jsme se potom mohli setkávat se zatracováním již překonaného vlastenectví, o němž hovořeno jako o zapšklém a zaostalém národovectví, neodpovídajícím době. Opovrhováno je cíleně zejména českými dějinami, jejichž výkladu a hodnocení v duchu pochopení demokratického vývoje a přínosných zásad humanismu vždy věnoval právě T. G. Masaryk vždy patřičnou pozornost. Ne vždy patřičnou úctu k vlastním dějinám prokazuje také nejnověji vyšlá publikace „České průšvihy...“. Jejími autory jsou renomovaní historikové v čele s řediteli historických pracovišť ČAV, Ivanem Šedivým a Oldřichem Tůmou.
Setkáváme se nejednou i s propagovaným a málem oficiálně opět šířeným názorem, že nyní, když jsme v Evropské unii, není třeba se již zabývat přežitkem „národovectví“ a není nutné úzkostlivě pečovat o české dějiny a jejich povzbudivý výklad. Toto naše opomíjení dějin je o to víc scestné v porovnání s péčí, kterou věnují své historii i velké národy s plně zajištěnou svou národní existencí, jako je tomu v případě Francie a Německa. Vlády obou těchto zemí právě nyní společně uvádějí oficiálně v život projekt napsání svých nových odpovídajících dějin.

Celkově nelze nevidět, že stojíme opět se svým národním bytím, podobně jako již vícekrát v průběhu našich dějin, na osudovém rozcestí. Když se opět vzchopíme, uvědomíme si sami sebe, budeme moci jednoznačně existenčně dále důstojně přežít v opření o ideový odkaz T. G. Masaryka a Edvarda Beneše! Přičemž bude zároveň důležité, aby všichni ti, kdož jsou v důsledku svých životních zkušeností schopni si tuto závažnou existenční problematiku uvědomit, byli zároveň schopni předat své získané dědictví v plné síle svým potomkům, konkrétně v každém jednotlivém případě svým následovníkům, dětem a vnukům. Zejména jde také o zachování pevné vnitřní síly každého z nás, aby se upevnila důvěra v sebe sama a tím i síla celé české společnosti. A to nezbytně opět u vědomí Masarykem s odvoláním na Karla Havlíčka Borovského uplatňovaného zásadního hlediska: „Vnitřní síla národa záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti a mravní zachovalosti.“