Nebyl den, abych nevzpomněl…

Mnozí čtenáři, jimž se kniha Poslední cesta už dostala do ruky, byli šokováni věkem autora. Zvláště bývalé vězně potěšilo, že někdo tak mladý se o jejich minulost vůbec zajímá. Proto jsme autorovi Michalu Chocholatému položili dvě otázky.

Jaký vliv na vás zvolené téma mělo?
Je těžké se jednoznačně vyjádřit, jak na mě studium vyhlazovacího tábora Treblinka zapůsobilo. Mohu říci, že v počátcích mě kupředu hnala touha po objevení, takže jsem veškeré informace, které jsem se o táboru v Treblince dozvěděl, vstřebával a jaksi nezúčastněně je choval v hlavě. Postupem času se však Treblinka stala součástí mého každodenního života. Nebyl den, kdy bych si na ni nevzpomněl. Ze všech, kdysi jen vědecky vstřebávaných informací, jsem si vytvořil jakýsi osobní treblinský svět, v němž jsem po určitou dobu žil více než v realitě, což se začalo pochopitelně neblaze projevovat na mém chování. Nejde tu však jen o Treblinku, jelikož ona není jediným táborem, který jsem podrobil hlubšímu zkoumání. Podobně to bylo i s jinými tábory. A tak jsem se nesčetněkrát přistihl, že běžné věci, s nimiž jsem se musel v každodenním životě vypořádávat, traktuji jako bych byl za ostnatým drátem. Toto období tvalo několik let, během nichž jsem žil výhradně tábory. A ve stejném období jsem napsal tuto knihu. Abych dopomohl její věrohodnosti, podnikl jsem několik výprav do Polska. Dnes na mě tábory tolik nepůsobí. Nahlížím na ně opět s badatelským nadhledem a snažím se, aby mě již negativně neovlivňovaly. Jakmile jsem se nedávno vymanil z jejich moci, ulevilo se mi a myslím si, že příště bych se měl více napozoru, neboť není možné se zabývat jen jimi. Protože tím jsem se stal jejich imaginárním vězněm. Po tom, co jsem přestal cítit jejich tíhu, jsem zažíval pocit jakéhosi osvobození. Stále však píši knihy s podobnou tematikou, navštěvuji Polsko a stýkám se s bývalými vězni – ale již jinak! Svobodněji!
Co pro vás bylo při psaní knihy nejtěžší?
Především vstoupit do postavy hlavního hrdiny, který prošel psychiatrickou léčebnou a nakonec i táborem smrti. Bylo velice depresivní vymýšlet dialogy zejména pro třetí kapitolu. Tehdy jsem použil mnoho ze svých vlastních pocitů, které jsem vůči Treblince, a nacistickým táborům celkově, cítil. Dialogy s psychiatrem si během přepracovávání rukopisu zasloužily nejméně změn. Těžké také bylo používat hovorovou přímou řeč v prvních dvou kapitolách, kde jsem se soustředil na západočeský slang. V okolí Plzně je český jazyk velmi zvláštní a já se ho pokoušel zachytit v autentické podobě, čímž jsem se snažil vdechnout ději život. Problémy mi také činil samotný závěr příběhu, ze kterého se nakonec zrodila trilogie. Konec proto zůstal otevřený.