„Nechte si vládu, já se zmocním lidu!“
Pronesl vůdce v projevu, který následně důkladně studovali pracovníci všech vládních a politických kancelářích po celém Německu. A dodal: „Bránu do Wilhelmstrasse si pak v kratší nebo delší době s pomocí tohoto lidu dokořán otevřu sám.“
Jak ukázaly následné dny a týdny, onoho 4. ledna 1933 se mu to skutečně podařilo. Ona brána do sídla říšské kanceláře, cesta k ukrutné a krvavé diktatuře, jakou svět do té nepoznal, byla už částečně zprůchodněna.
Kniha Romana Cílka (její druhé nově doplněné vydání), nazvaná Úder šílených katů, se zabývá zákulisím historie od převzetí moci nacisty po noc dlouhých nožů. S využitím nových poznatků, formou literatury faktu, autor sleduje oficiální politiku, intriky stěžejních aktérů, jež vyústily k nečekanému úderu SS proti špičkám SA.
Co předcházelo střetu, při němž se kati postavili proti katům? Mimo jiné i cesta generálporučíka Wernera von Blomberga, jenž koncem dvacátých let uplynulého století navštívil Sovětský svaz. „Zapůsobilo na něho, že armáda v této velké zemi dostává vše, co potřebuje, a že postoj značné části obyvatelstva k ozbrojeným silám je jiný než u válkou znechucených Němců. V centrálně řízené a od ostatního světa odtržené bolševické společnosti neexistovaly diskuse o branné povinnosti nebo o obtížích života v kasárnách… zvláštním krátkým spojením v něm tyto zážitky podpořily dávný sen německých důstojníků o obrození pruského vojenského idealismu.
… generál postupně získával přesvědčení, že armádě může prospět pouze nacisty proklamované totalitní zřízení, které vloží do osudů Německa a do zápasů o jeho budoucnost pevný řád a obětihodný cíl.
… Od té chvíle Werner von Blomberg bez váhání věřil, že nacionálně socialistický režim je politicky nejvhodnější pro německé branné síly. Nestal se ideově přesvědčeným nacistou, stal se však jedním z mála vysokých činitelů ve vojenské hierarchii, který veřejně vyznával víru, že se vůdce NSDAP má a musí dostat k moci.“
Když 30. ledna 1933 odpoledne v Německu vyšla zvláštní vydání novin, přinášející zprávu o jmenování Hitlera kancléřem, odrážela se v nich na jedné straně „závrať z úspěchu, na druhé pak nejistota, obavy, nedůvěra. List sociální demokracie pro jihozápadní Německo Die Volksstimme napsal: ‚Říšský kancléř Hitler! Neslýchané se stalo skutečností. Člověka, který po tolik let provozoval svou politickou kariéru nadávkami na republiku a její vedoucí činitele, byl jmenován říšským kancléřem této republiky!‘ A na titulní straně listu Frankfurter Zeitung se objevila tato myšlenka: ‚Pan Hitler bude jistě jako kancléř uvítán členy své strany nesmírným jásotem. Ale my se tážeme, zda tento jásot potrvá dostatečně dlouho.‘
Zatím trval.“
Co následovalo, měli na vlastní kůži nejdříve pocítit Němci a o pár let později Evropa a svět.
Již koncem března téhož roku se pohlaváři nacistické strany zabývali myšlenkou, jak se zbavit „nepohodlného společenského a politického svědomí – Říšského sněmu. Reichstag, kde neměli absolutní většinu, pro ně ztrácel význam.
… měl v nejbližších dnech v politickém slova smyslu odejít ze scény.“
Ono historické zasedání začalo 23. března 1933. Jak autor poznamenává, lze jej nazvat okamžikem sebevraždy Říšského sněmu.
… Vždyť jen pouhé přečtení textu navrhovaného zmocňovacího zákona vyrazilo kdekomu dech.“
Mimo jiné obsahoval článek, v něž se pravilo, že říšské zákony mohou být mimo způsob uvedený v říšské ústavě přijímány také říšskou vládou. V podstatě to znamenalo, že vláda by k vydání jakéhokoliv zákona nepotřebovala souhlas sněmu.
V dalším článku se zase psalo, že „zákony přijaté říšskou vládou mohou vybočovat z mezí říšské ústavy“. Tedy, že Hitlerova vláda by se při tvoření nových zákonů nemusela řídit ústavními normami, což by v praxi obnášelo ignorování svobody a práv zaručených německým občanům ústavou.
„A pak již přišlo onoho 23. března 1933 na řadu dlouho očekávané hlasování. Lesem rukou zvednutých pro zmocňovací zákon se do nenávratna odebíral nejenom Říšský sněm, ale i všechny ostatní zbytky demokratického systému v zemi.
… Když Göring oznámil výsledek, nacisté začali ve svých poslaneckých lavicích jásat… Nyní se hitlerovci stali skutečnými pány v Německu…“
Publikaci doplňují četné fotografie, zachycující například Hitlera ještě jako policejního špicla, jímž se na čas stal po skončení první světové války, pálení knih „nevhodných autorů“, úder proti odborovým centrálám či hromadnou hysterii zfanatizovaných davů.
Publikace je pro nás současníky poučná i v jiném směru. Ukazuje totiž, že bezzásadovost, lhostejnost a vypočítavost se dříve či později ke svému zdroji vrací jako bumerang. Vydalo ji Nakladatelství Ostrov (P. O. Box 32, 160 41 Praha 6). Objednávky na dobírku vyřizuje Agentura Ostrov sídlící na téže adrese. Balné ani poštovné se neúčtuje. Doporučená cena je 249 Kč.
Poražení mají pouze jedno jediné právo: sečíst mrtvé, pohřbít je a ohlásit vítězi svou poslušnost.
Staroněmecká legenda
Režim, který jednou vraždil, se nikdy nepřestane bát a ani se nemůže přestat bát. Cítíme to, když se díváme na Hitlerovu fotografii z oněch dnů: tento muž nemá již před sebou jinou cestu než cestu násilí, krvavých činů, války. Třicátým červnem 1934 je s konečnou platností předznamenán vývoj ‚třetí říše‘. Lidé si tehdy myslili, že zničením SA se z nacistické revoluce vyloučil jed a zkrotil její démon. Pravý opak byl však pravdou; zárodek velkého zločinu se dostal do krevního oběhu říše.
Michael Freund
Z knihy Romana Cílka Úder šílených katů
