O touze po domově

„Téma, které jsme si zvolili, promlouvá především o veliké romantické touze po šťastném domově, po střeše nad hlavou a po vysněném prostředí lidského žití uprostřed přírody. Po právu si zcela nepochybně zasluhuje  pohled z mnoha stran a úhlů,“ píší v úvodu své společné publikace Vila pana prezidenta Pavel a Zdeněk Hrabicovi.

Jak uvádějí, „bílá svítící vila, schoulená nad řekou Lužnicí v jižních Čechách, zažila až do dnešních dnů zcela neopakovatelný dramatický i láskyplný děj a příběh… Zračí se tu však také jeden, zdá se již zanikající postoj k domovu jako jistotě a tvrzi pevného zázemí člověka a jeho kořenů“. Knížkou vydanou nakladatelstvím Erika se s nimi můžete vydat na cestu, jejímž cílem je prozkoumání jedné z epizod života významné osobnosti – Edvarda Beneše – spjaté s vybudováním rodinného sídla.
Domov manželů Benešových se zrodil v místech neoddělitelně svázaných s českými dějinami – s mistrem Janem Husem a s husitstvím. Výběr parcely pro stavbu vily a zahrady v Sezimově Ústí ovlivnil i fakt, že na pozemku se tyčí skála, uchovávající památku na mistra Jana. Říká se jí Kazatelna a našly se zde archeologické důkazy o husitech-táboritech. Stejně neodmyslitelně jako husité, je s naší historií spojena i postava Edvarda Beneše, o němž T. G. Masaryk prohlásil: „…a říkám vám, bez Beneše bychom republiku neměli.“
Vila v Sezimově Ústí se 21. října 1938 stala svědkem odjezdu prezidentského páru do Prahy, odkud pak zamířil do londýnského exilu. Před odjezdem se Edvard Beneš rozloučil se všemi zaměstnanci vily, s táborským archivářem, starostou a hejtmanem. Benešův sekretář Prokop Drtina o loučení napsal: „Silně na mě zapůsobilo, když jsem viděl, jak četnickému strážmistrovi, veliteli četnické stanice v Sezimově Ústí, který svou vysokou postavou přečníval o hlavu všechny ostatní, stékají po tváři slzy, za které se v tu smutnou historickou chvíli pranic nestyděl.“
Dlouhých šest let manželé čekali na chvíli, kdy znovu překročí práh svého domu. Stalo se tak v sobotu 16. června 1945.
Jaký byl osud vily Benešových, (ne)naplnila se závěť prezidentovy choti Hany z 9. listopadu 1973, jež mimo jiných projevila přání, aby Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře „tento domov prezidenta Dr. Edvarda Beneše a můj vzalo ve svou ochranu a podle svého uvážení jej určilo ve prospěch naší kultury“?
„Po listopadu 1989 se zdálo samozřejmé, že stejně jako řada jiných nespravedlností bude i závěť Hany Benešové a také Edvarda Beneše s konečnou platností naplněna… Město Sezimovo Ústí se začalo o uspořádání záležitostí podle závěti zajímat již v roce 1992. Byla to však v tom okamžiku událost nanejvýš lokální. Pokud se veřejně hovořilo či psalo o Dr. Edvardu Benešovi, na pořadu dne byl jeho odkaz politický, jeho postoje k dekretům, politická činnost po válce a v roce 1948. V atmosféře doby bylo nepatřičné poukazovat na nevyřešené věci v oblasti nemovitostí,“ upozorňují autoři knížky.
Vila v Sezimově Ústí nebyla obyčejným soukromým sídlem druhého československého prezidenta a jeho ženy Hany. Stala se rovněž významným dějištěm v historii Čechů a Slováků. Důkaz o tom podává kniha Vila pana prezidenta, doplněná o obsáhlou fotodokumentaci.

Jana Časnochová