Ohlédnutí za výročím – Potřebujeme hrdiny!

Šedesáté výročí konce 2. světové války bylo poznamenáno leskem a pompou. Prostě na tak významné datum je třeba vyvinout nějakou činnost a upřímně – mnohdy ne z přesvědčení, ale protože se to od různých politických i občanských představitelů očekává. Nemám nic proti výročím, ovšem osobně se klaním spíše k celoroční vzdělávací činnosti a práci, protože ta přináší trvanlivější ovoce.

V jednom telefonickém rozhovoru v polovině dubna jsem byl požádán o vytvoření programu (včetně besed) pro jednu školu. Když jsem se dotyčnému snažil vysvětlit, že 14 dní na přípravu je málo a že duben je příliš hektický – neuspěl jsem. Program a besedy s válečnými veterány mimo 60. výročí mu přišly zbytečné a nadstandardní, takže jsme se rozešli ve zlém a z programu pro školu nakonec sešlo.
Myslím, že takto uvažovalo nemálo lidí, kteří se na různých oslavách podíleli. To vše je důsledkem toho, jak dnešní doba vnímá výročí a svátky. Pietní akty pomalu ztrácejí své primární poslání, protože těch, kteří za války přišli o osobní přátele, valem ubývá. Přesto se na válku zapomenout nesmí. Jak tedy zpřístupnit tyto informace a především předat zodpovědnost za vlast dalším generacím?
Moderní doba vyžaduje moderní prostředky. V tomto kontextu kus práce udělaly Kluby vojenské historie, Ministerstvo obrany ČR, Armáda ČR, města a kraje (např. tanková bitva u Ostravy). Tedy akce zajímavé pro veřejnost, či kvalitní webové stránky mnoha dobrovolných nadšenců. Jako další moderní prostředky lze vnímat naučné stezky (např. my připravujeme naučnou stezku paradesantní skupiny Wolfram), informační cedule a vzdělávací leporela. Informace dnes musí přijít k lidem, protože nelze čekat, že si je širší veřejnost sama aktivně vyhledá.
Mladé generaci velice chybějí hrdinové a pozitivní vzory z naší historie! I v knižní produkci se dnes častěji setkáme s „dobrodružstvími“ Otty Skorzeneho, než s příběhy Rusínů či volyňských Čechů. O této hrdinné páteři československé armády veřejnost často neví zhola nic. Stejně jako o jejich utrpení předválečném i poválečném. Stejná bída panuje také pro 1. světovou válku. Co by jiné národy za to daly, kdyby jejich vlastenci vykonali takové činy jako naši legionáři (především na východní frontě)!
Jako největší negativum pro odkaz vlastenectví a 2. světové války vnímám absenci hraných filmů s československou tematikou o tomto období. Film je nejvíce emotivním a sugestivním prostředkem. Bohužel taky nejdražším. Bylo by možná správné, kdyby představitelé ČSBS a ČsOL zkusili lobbovat na správných místech s podobnou myšlenkou. V naší filmové produkci převažují spíše filmy humorné, které ovšem u diváka nevytváří pocit sounáležitosti s vojáky a mnohdy válku až příliš zlehčují. Jediný film vybočující z dosavadní produkce (a který se prosadil) byl Tmavomodrý svět, který je ovšem jen jednou kapkou v moři. Mnozí mladí lidé by se třeba lépe ztotožnili s postavami tankistů, pěšáků a dalších příslušníků armády – kdyby jen dostali příležitost.
Přitom zajímavých příběhů je celá řada – polovina osobních příběhů, které jsem nahrával pro Český rozhlas, by si zasloužila vlastní zfilmování a mnohé z nich zněly tak neuvěřitelně, že by bohatě vystačily na celovečerní film. Mladá generace potřebuje národní hrdiny a my jich máme stále hodně. Jde jenom o to, jak jim o nich říct.

Petr Tryščuk
Vlastenecký klub