Ohlédnutí za výročím Sokolova
Heroická obrana ukrajinské vesnice Sokolovo a následující
několikadenní bojová činnost jednotek 1. čs. samostattného polního praporu v SSSR na obranné linii podél řeky Mža, patří nesporně k významným událostem československého zahraničního vojenského odboje za 2. světové války.
V období totalitní vlády KSČ byly sice ve shodě s historickou skutečností
označovány za jednu z klíčových bojových tradic československé armády a
lidu, avšak její politicky jednostranný výklad, který z ní činil
kapitolu z dějin vojenské politiky strany, dnes již beznadějně zastaral,
jak si jistě mnozí diváci uvědomili při nedávné televizní repríze filmu
Otakara Vávry Sokolovo. Jako vojenskohistorický poradce, který se
účastnil natáčení tohoto filmu, vím, jak urputně si ideově-politický
dohlížitel soudruh Auersperg vynucoval úpravy scénáře tak, aby bez
ohledu na fakta jednoznačně vynikla vedoucí úloha strany a její zásluhy
nejenom v tomto prvním boji československých vojáků po boku Rudé armády
na sovětsko-německé frontě, která byla nepochybně nejdůležitější frontou
války proti hitlerovskému Německu, ale v celém národně osvobozeneckém
boji.
Organizátorům oslav význačných odbojových událostí za
předlistopadových časů všeobecně spíše než o historická fakta šlo
historický důkaz oprávněnosti monopolní mocenské pozice vládnoucí KSČ
jako strůjkyně vítězství národně osvobozeneckého hnutí v těsném
spojenectví se Sovětským svazem, kterým byly vytvořeny podmínky pro
následné rozvíjení národně demokratické revoluce jako předstupně
revoluce socialistické, úspěšně realizované budováním reálného
socialismu.
Kdykoli jsme jako vědečtí pracovníci Vojenského historického
ústavu dostávali úkol připravit některému z vedoucích činitelů projev k
nějaké historické události, vždy to bývalo spojeno s pokynem: „Té
historie co nejméně, hlavně aby tam byla souvislost s dneškem!“ V této
linii byla oficiální historická i vojenskohistorická věda nucena podílet
se na koncipování veskrze tendenčního, a tím i deformovaného obrazu
odbojových událostí.
Historikové plnící v rámci svých pracovních povinností pokyny nadřízených ideologicko-politických instancí, byli namnoze oficiálním zatajováním negativních fakt uváděni v omyl, vedoucí nutně k chybným závěrům ve vztahu k sovětské vnitřní i zahraniční politice i tak zvané pokrokové odbojové linie KSČ, stavěné do protikladu s tak zvanou reakční buržoazní linii Benešovy londýnské vlády, nazývané dokonce londýnskou klikou.
Kdo z historiků se například mohl dopátrat nepravdivosti tvrzení, že SSSR chtěl v roce 1938 přijít Československu na pomoc a že Beneš dal přednost kapitulaci? (Teprve v gorbačevské éře zveřejněné zápisky sovětského vyslance v Praze
Alexandrovského ukázaly, že stalinský Sovětský svaz svou ochotu pomoci
pouze předstíral, aby povzbudil Československo k odporu, který by
vyústil ve válku s Německem, do níž by pak po boku Československa
nakonec byly nuceny vstoupit i západní mocnosti, takže by vznikl kýžený
předpoklad, že by po vzájemném vyčerpání válčících imperialistických
mocností mohla Rudá armáda vstoupit do Evropy jako osvoboditelka a
iniciátorka rozvíjení socialistické revoluce.)
Kdo věděl v roce 1939, že Stalin paktem o neútočení vědomě umožnil Hitlerovi napadnout Polsko, a že dokonce přislíbil v tajném jednání spoluúčast na likvidaci Polska, realizovanou 17. září zákeřným vpádem do zad bojující polské armády, a to ofenzivním náporem dvou frontů v síle půl druhého milionu mužů, 6000 tanků a téměř dvou tisíc letadel, pod záminkou ochrany životů a majetku
polských Ukrajinců a Bělorusů?
Kdo věděl, že Rudá armáda zabíjela a brala do zajetí vojáky státu, s nímž oficiálně nebyla ve válce a že při bombardovacích náletech zahynuly stovky nevinných polských, ale i ukrajinských a běloruských obyvatel? A kdy jsme se teprve dozvěděli, že přes 15 000 polských důstojníků v katyňském lese nepovraždili Němci, ale komanda sovětského NKVD? Vždyť i na norimberském procesu s německými válečnými zločinci sovětský žalobce Ruděnko zahrnoval katyňský masakr do seznamu nacistických zločinů. Utajen byl za totality také fakt, že se po skončení německých a sovětských operací v Polsku konaly ve znamení oboustranného přátelství slavnostní přehlídky německých a sovětských
vojsk a že 28. září byla v tichosti uzavřena sovětsko-německá smlouva O
přátelství a hranicích, definitivně potvrzující sounáležitost všech
Německem do té doby uchvácených území s Velkoněmeckou říší.
Společné vítězství nad Polskem si 31. října otevřeně pochvaloval Molotov na
zasedání Nejvyššího sovětu slovy: „Vládnoucí kruhy Polska se nemálo
chlubily pevností svého státu a silou své armády. Ukázalo se však, že
stačil krátký úder na Polsko provedený nejprve německou armádou a poté
Rudou armádou, aby nic nezbylo z tohoto nestvůrného zplozence
versailleské smlouvy.“
Seznam kdysi zamlčovaných fakt, která nutně dnes mění pohled na
stalinský režim i na něm závislou politiku Kominterně podřízených
komunistických stran, by byl dlouhý. Patří do něj i u nás opatrně
obcházená skutečnost, že v sovětských trestaneckých lágrech bylo
vězněno na 20 000 Podkarpatorusů, z nichž se do čs. vojska dostala jen
čtvrtina, zatímco tisíce jich v lágrech zemřely hlady, vyčerpáním, mrazy
a drsným zacházením. Dnes nutno s hlubokým politováním konstatovat, že
nebýt této zločinné perzekuce nevinných rusínských běženců, mohli jsme
vyslat k Sokolovu nikoli jen prapor, ale nejméně jednu úplnou divizi.
Dodnes jen málokdo ví, že na samém počátku Velké vlastenecké války pod
dojmem drtivých porážek Rudé armády dal Stalin pokyn sjednat
prostřednictvím bulharského vyslance s Německem kapitulaci, což vyslanec
naštěstí odmítl, a že poté v roce 1942 na finském území a v dubnu 1943
na švédském území Stalinovi emisaři v jednání s německými zástupci tajně
sondovali možnost uzavření míru za zády Spojenců, což by bylo
katastrofou pro celý čs. vojenský odboj v SSSR.
Nové společenské poměry v naší zemi, charakterizované demokratickými principy, zcela jistě vyžadují zásadní odborně fundované přehodnocení někdejších tendenčních interpretací sokolovské tradice a vůbec celé historie východní větve vojenského odboje z hlediska nově zjištěných a také nově viděných fakt. To by se ovšem v žádném případě nemělo pojímat tak, že se předlistopadové kladné hodnocení jednotlivých událostí jednoduše nahradí záporným a že se vše, co bylo tehdy označováno za veliké, obdivuhodné, ba posvátné, jednoduše popře, zavrhne, zneváží, či dokonce jako bezcenné z dějin vyřadí.
Komunisté, řízení tehdy Kominternou jako zahraničněpolitickým
nástrojem Stalinova režimu, (který sám někdejší náčelník
Vojenskohistorického ústavu Sovětské armády gen. Dmitrij Volkogonov v
životopisné tetralogii o Stalinovi označuje za bludnou cestu k
socialismu) v rozporu s Gottwaldovou proklamací, že v dané chvíli
nezáleží na tom, kdo je přívržencem jaké politické strany, neboť je
třeba v co nejširší jednotě nejprve usilovat společně o porážku
Hitlerova Německa, aby lid doma ve vlasti pak rozhodl o uspořádání
poměrů/ vedli s nekomunisty boj o „ducha praporu“. To je historická
skutečnost, kterou je dnes nutno zkoumat a vidět z demokratického
zorného úhlu, v dimenzích odpovídajících historické pravdě, bez
tendenčního zveličování negativních jevů a bez zakrývání skvrn na jevech
pozitivních.
Je třeba po pravdě ukázat, co dosvědčuje například gen. O. Kvapil ve svých pamětech: „V jednotkách byli nekomunisté a komunisté, ale duch jednotky nebyl komunistický. Vojáci byli ve velké většině prodchnuti idejemi Masarykova demokratismu, idejemi boje za svobodu vlasti, demokratické Československé republiky.“
Je přitom samozřejmě nutné brát v úvahu dříve zamlčovaná fakta o okolnostech, za nichž se československý odboj rodil v Polsku i v SSSR. O obtížích sžívání
československých vojáků se sovětským prostředím / stalinistická
podezíravost, neopodstatněné věznění Podkarpatorusů, ale i Čechů, jako
dr. Poláka, Karla Goliata, Vladimíra Levory, Štěpánky Cejzlarové-
Sochorové a dalších, nedodržování spojeneckých dohod a úmluv sovětskými
představiteli, vměšování do vnitřních záležitostí jednotky a autoritativní podřizování československých odbojových plánů sovětským/.
Bude jistě také potřebí podrobněji analyzovat sektářsko-dogmatické,
militantně vyhrocené přístupy kominternovských komunistů, zejména dr.
Procházky a B. Reicina, k řízení činnosti nelegální stranické organizace
v jednotce a předpojatě nevraživý vztah k stoupencům benešovského
odboje, zejména důstojníkům včetně L. Svobody. Nelze nevidět, že
činnost tajné, ale čím dál zjevnější stranické organizace se nejenom
vymykala československým zákonům o nepřípustnosti stranickopolitické
činnosti v armádě, ale, usvědčovala z nepravdivosti i teze Gottwaldova
projevu při jeho návštěvě praporu v květnu 1942..
Nelze však souhlasit s unáhlenou, neseriózní nihilizací
východního odboje a znehodnocováním historických fakt, která ji
reprezentují, jak k tomu lehkovážně směřují někteří publicisté, ale i
historikové. Sotva lze akceptovat například tvrzení J. Fiedlera, že
pokud se pokusíme odstranit propagandistický model boje u Sokolova,
prosazený do literatury i do filmu a „nalézt reálný obraz skutečného
bojového střetu, s úžasem zjistíme, že prakticky neexistuje.“ V tom se
jistě mýlí.
Není také pravda, „že ohledně Sokolova stále nemáme jasno“ a že pokud bude trvat nepřístupnost ruských archivů, „nebudeme pravděpodobně ani po sedmdesáti letech od střetnutí vědět, co se opravdu odpoledne 8. března 1943 u vesnice Sokolovo odehrálo“. Není nutno rovněž hledat záhady, kde nejsou, například v tom, jak se Čechoslováci dostali do prostoru Charkova. Není také nutno spekulovat o tom, proč jel československý transport na frontu tak dlouho, a podivovat se tomu, že nebylo jasno, kde bude vlastně zasazen. Je přirozené, že zasazení pouhého praporu do probíhajících bojů, nebylo právě tím nejdůležitějším problémem, který příslušné velení řešilo.
Podle mého názoru by se mělo zjednat jasno v tom, že přes všechny
politické deformace, k nimž došlo v minulosti, antifašistický národně
osvobozenecký boj našich vojáků na všech frontách a každá jeho
jednotlivá akce měly a mají hluboký smysl a patří k cenným bojovým
tradicím našeho lidu. Jen zarytí pacifisté odmítají připomínání bojových
tradic jako údajně nežádoucí oslavování války, která je zločinem
politiků a pohromou pro lidstvo.Jenže válka je navzdory své ničivosti
někdy jedinou cestou, jak dosáhnout nebo uhájit svobodu národa a státu.
To je, bohužel, dějinný osud Čechů a Slováků.
Připomínání tradic pro nás není oslavou válek, ale životaschopnosti našich národů, odhodlaných a schopných vzít na sebe těžké břímě války, aby získaly nebo obhájily právo žít ve své zemi po svém.
Všichni účastníci takovéhoto spravedlivého boje bez ohledu na svá eventuální lidská pomýlení či pochybení, která jsou namnoze zjevná teprve lidem dneška, znalým toho všeho, co se mezitím stalo, mají a měli by mít jako minimální odměnu za nasazování života v bojích za svobodu vlasti nárok na základní dávku úcty a vděčného uznání.
Buďme pamětliví faktu, že národ, který si neumí vážit svých hrdinů, ztrácí nárok, aby je v případě naléhavé potřeby měl. Poučme se z ostudné zkušenosti, že hrdinové odboje byli s lživým obviněním popravováni nebo vězněni, dokonce ve stejných kriminálech jako nacisté, proti nimž bojovali.
Je jistě pravda, že tak malá jednotka, jako československý prapor u
Sokolova nemohla nijak podstatně zasáhnout do bojové situace na celém
daném úseku fronty, natož pak do průběhu války. V sovětském prostředí,
kde lidé i vojáci nesli tehdy ještě osamoceně nadlidsky těžké břímě
války, působila však mimořádně sympaticky právě iniciativa a odhodlanost
této malé československé jednotky, která se sjednotila v přání odejít na
frontu co nejdříve, bez čekání, až bude dokončena výstavba celé brigády.
K nespornému politickému významu spontánního přání bojovat po boku Rudé
armády připojili českoslovenští vojáci důkaz toho, oč jim šlo především, důkaz svých nesporných bojových a specificky československých morálních kvalit ve vlastním bojovém na sazení.
Tím, že na svém úseku prokazatelně zabránili, byť dočasně, průlomu německých
vojsk na Charkov, vtiskli své bojové iniciativně i význam vojenský,
který je nemístné zpochybňovat nebo zcela popírat. Popis bojové činnosti
praporu od zahájení přesunu, přes krajně namáhavý pochod do Charkova,
situací vynucené zasazení do obrany na řece Mža, obranu předsunutého
postavení v Sokolově 8. března a protiútok následujícího dne i
organizovaný ústup za linii Severního Donce. To vše je v podstatě s
dostatečnou precisností vylíčeno i ve starších pracích, jako je
publikace Za svobodu Československa, sborník Sokolovo, Vojenské dějiny
Československa, díl IV., i v řadě tehdejších autorských prací. Nutno
ovšem odpreparovat dobovou rétoriku a tendenční faktografické
pokřiveniny rámcového hodnocení. Bojový aspekt sokolovské tradice je
pravdivě vylíčen i ve Vávrově filmu a s výjimkou tendenčně deformovaného
úvodu vykazuje působivost výstižné rekonstrukce historického děje na
autentických místech. Mimo to byla již vydána řada polistopadových
publikací, komunistickou tendenčností nezatížených, takže skutečně nelze
říci, že by se nevědělo, co se 8. března 1943 odpoledne v Sokolově
dělo. Víme dokonce, co se dělo dlouho předtím i dlouho potom.
Celé bojové zasazení 1. čs. polního praporu navzdory porušení
subordinace, jehož se velitel ve svém vlasteneckém nadšení dopustil
tím, že se obrátil s žádostí o uspíšení odjezdu na frontu na sovětského
vrchního velitele přímo, bez souhlasu svých nadřízených, znamenalo
nakonec velice mnoho nejenom pro dobré jméno československé armády, ale i pro posílení pozice československé exilové vlády reprezentující
bojující Československo.
Zpráva o statečném boji československého praporu pod velením plukovníka Svobody získala tomuto praporu a celému československému protifašistickému odboji sympatie a obdiv nejenom na sovětském území, ale ve všech spojeneckých zemích.
Nezáleží na tom, kolik německých tanků přesně útočilo na obranné postavení Jarošovy roty, důležité bylo a je, že Čechoslováci jako první spojenecká jednotka se úspěšně a se ctí zapojili do těžkých bojů na sovětsko-německé frontě. Tento fakt zejména posílil československo-sovětské spojenectví, které
tehdy, přes stalinistické uchvatitelské kazy, mělo při rostoucí
důležitosti sovětského podílu na válce a čím dál větší jistotě, že
Československo bude osvobozováno Rudou armádou, mimořádný význam.
Tradice tohoto spojenectví nepozbývá na významu ani dnes, kdy našemu
státu záleží na vytváření a udržování zdravých, rovnoprávných a
ekonomicky prospěšných vztahů s demokratickou Ukrajinou a Ruskem.
Nezanedbatelná byla i morální posila, kterou boj u Sokolova zapůsobil na
ostatní československé vojáky v Rusku i na Západě, stejně jako na
partyzány a odbojáře doma, ve vlasti. Svou cenu konečně mělo i to, že
naši vojáci ve svém prvním boji u Sokolova získali cenné zkušenosti,
které prospěly další výstavbě i bojovým úspěchům čs. vojska v SSSR.
A význam pro dnešek? Spočívá v připomenutí toho, jak obtížný, složitý a
obětíplný byl boj za osvobození českého i slovenského národa z
fašistické poroby. Je pravda, že toto osvobození nebylo bezvýhradné.
Omezovala je závislost na Moskvě dovršená vojenskou okupací v roce 1968.
Ale za tento násilnický exces vojáci, kteří pro osvobození
Československa za války přinášeli daň krve a obětovaných životů,
rozhodně nemohou. Nenesou na něm vinu ani tisíce jejich padlých a
raněných spolubojovníků z rudoarmějských řad.
Veliteli čs. jednotek v SSSR Ludvíku Svobodovi se dnes, na základě
čtyřicetiletých zkušeností s komunistickou vládou dirigovanou stalinisty
a neostalinisty z moskevského Kremlu, ostře vytýká jeho přizpůsobování
sovětským požadavkům a od nich odvozeným komunistickým tlakům. Nelze mu
však upřít zásluhy o vytvoření československé odbojové základny na
polském a poté na sovětském území a o to, že jako velitel úspěšně
bojujícího praporu, brigády a sboru díky své osobní statečnosti i svým
velitelským schopnostem v bojích u Sokolova, Kyjeva či Žaškova stejně
jako na Dukle i při osvobozování Československa, v očích sovětské vlády i
celého demokratického světa získal bojujícímu Československu obrovskou
popularitu, která posilovala pozici československé vlády. Svoboda znal
Rusko již z doby, kdy tu bojoval jako příslušník československých
legií. I v sovětských poměrech se orientoval lépe než jeho nadřízení.
Věděl, že se Sověty se dá vyjít jen po dobrém. Odmítání jejich přání a
požadavků se při jejich enormní podezíravosti okamžitě považovalo za
nepřátelský antisovětismus. Byl si vědom toho, že kdyby u nich vzbudil
takové podezření, nebyl by pro Sověty problém dosáhnout jeho nahrazení
někým povolnějším, anebo dokonce, tak jako v polském případě, pod
vhodnou záminkou přerušit diplomatické styky s čs. exilovou vládou a
vzít prostřednictvím stalinistické garnitury vedoucích československých
komunistů organizaci a velení čs. vojska v SSSR do svých rukou. Chtěl
přivést podřízené jednotky do Prahy jako československé vojsko,
podřízené československé vládě. V téže situaci se ostatně koncem války
nacházel i prezident Beneš, neboť, jak potvrzuje Karel Kaplan v knize
Pravda o Československu, v té době nebylo v Evropě síly, která by mohla
Moskvě zabránit v uskutečňování jejích záměrů ve východní a střední
Evropě. Tak tomu ostatně bylo i v roce 1968.
Přes všechny složitosti a obtíže doby boj u Sokolova, právě tak jako celá historie života a bojů čs. vojenských jednotek pod velením plukovníka a generála Ludvíka Svobody i jeho nástupce ve funkci velitele sboru generála Karla Klapálka, je se vším, co k ním patří, organickou součástí vojenských tradic českého a slovenského národa, na něž můžeme být právem hrdí.
Karel Richter
