Osvětim, nacisté a „konečné řešení“
Tak nazval britský spisovatel a dokumentarista Laurence Rees knihu, která u nás letos v únoru vyšla v českém překladu (vyd. Universum, přel. Zlata Kufnerová a Jana Jebáčková), a také televizní seriál BBC, vysílaný Českou televizí. Pro tuto knihu i stejnojmenný seriál provedl nový, unikátní průzkum ve zhruba stovce rozhovorů s bývalými nacistickými pachateli i vězni, kteří koncentrační tábor Osvětim přežili.
Historii Osvětimi sleduje od samých počátků na jaře 1940 až po vybudování hrůzné „továrny na smrt“ včetně Březinky a všech pobočných táborů. Nacistické „konečné řešení“ pojímá šíře, než kolik dokumentuje sama Osvětim, dává nahlédnout i do lodžského ghetta, podává svědectví o nacistickém masovém vraždění Židů na Ukrajině, o povstání ve varšavském ghettu i o antisemitismu na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku a Litvě, neboť Němci na územích pod svou kontrolou averzi vůči Židům rádi provokovali, aby za ně alespoň část špinavé práce vykonalo místní obyvatelstvo.
Zajímavá je také citace z Himmlerova plánu „vzdělávacího programu“ pro Slovany: „Neněmeckému obyvatelstvu východních území se má poskytovat jen základní školní vzdělání...: naučit prostou aritmetiku, nejvýše do 500, naučit, jak napsat vlastní jméno, a vštípit, že je božím přikázáním poslouchat Němce a být poctivý, tvrdě pracovat a slušně se chovat. Učit číst pokládám za zbytečné.“
Autor, který se problematikou druhé světové války a holokaustu zabývá již řadu let, upozorňuje na nový aspekt v chování bývalých nacistů. Zatímco ještě v 70. letech svou činnost buď popírali, nebo odmítali poskytovat rozhovory, nyní, vesměs osmdesátníci zajištění slušnou penzí a jistí, že se jim už nemůže nic stát, se ke svým zločinům často hrdě přiznávají a dodnes jsou přesvědčeni, že zabíjet Židy bylo správné. Tak například Hans Friedrich, který byl členem jedné z pěchotních jednotek SS, vyslaných na Východ v létě 1941, bez zábrany vylíčil, jak střílel na Ukrajině židovské vesničany u vykopané jámy: „Byli nanejvýš šokovaní, vysloveně vyděšení a zkamenělí, takže si člověk s nimi mohl dělat, co chtěl. Zcela se odevzdali osudu... Museli se postavit tak, aby po zastřelení padli rovnou do jámy. To se pak znovu a znovu opakovalo. Někdo musel vždycky do té jámy vlézt a svědomitě zkontrolovat, zda nejsou náhodou ještě živí...“ Autor pak pokračuje: „Friedrich přiznává, že při těchto akcích, kdy se zabíjelo u jámy, na Židy sám střílel. Tvrdí, že o ‚ničem‘ nepřemýšlel, když viděl své oběti stát pouhých pár metrů před sebou: ‚Jen jsem si říkal, pořádně miř, ať se strefíš...‘ Nikdy ho kvůli vraždám, jichž se dopustil, netrápilo svědomí; nikdy kvůli tomu neměl zlé sny, nikdy se v noci nebudil ani neptal, co to spáchal.“
Bez emocí nedávno uvažoval o vraždění židovských dětí v plynových komorách také bývalý esesman Oskar Gröning, který pracoval v Osvětimi: „Děti nejsou v té chvíli nepřítelem. Nepřítelem je však jejich krev. Nepřítelem je fakt, že z každého dítěte vyroste Žid, který by mohl být nebezpečný...“
A tak byla vražděna i nemluvňata. „Jeden obraz mi utkvěl v mysli od chvíle, kdy mi o něm vyprávěli,“ píše autor. „Byl to obraz ‚procesí‘ prázdných dětských kočárků – ukořistěného majetku mrtvých Židů – vezených z Osvětimi v řadách po pěti na nádraží. Vězňové, kteří to sledovali, vypověděli, že trvalo hodinu, než projely kolem.“
A když se autor knihy otázal bývalého Goebbelsova soukromého tajemníka Wilfreda von Ovena, jak by svou zkušenost ze Třetí říše charakterizoval jedním slovem, bez dlouhého váhání odpověděl: „Ráj.“
Se svými názory se nijak netají ani někdejší člen Hlinkovy gardy, Slovák Michal Kabáč, který vzpomíná, jak pomáhal při transportech: „Říkal jsem si, no jo, nechce se vám dělat, vy mrchy židovský!... Moc jsme je nelitovali. Mysleli jsme si, že je dobře, když je odvážejí pryč.“
Nacistický cynismus a krutost dosvědčují sami bývalí nacisté: „Příslušník SS Perry Broad vzpomíná, jak Maxmilian Grabner stál na střeše krematoria a promlouval k Židům jdoucím na smrt a shromážděným dole: „Nyní vás vykoupou a projdete desinfekcí... Pak vás dovedou na vaše baráky, kde dostanete teplou polévku... Nyní se svlečte a složte si šaty před sebe na zem.´“ Poté esesmani samý žert pobízeli nic netušící lidi, kteří právě přijeli, ke vstupu do plynové komory. A když už byly dveře pevně zavřeny, křikl jeden ještě skrze dveře: „A neopařte se, až se budete koupat!“
Případů bezmezné krutosti lze doložit bezpočet. Alespoň jeden za mnohé ze vzpomínek bývalého vězně Otty Pressburgera ze Slovenska: „Byl tam jeden Žid od nás z města, vysoký a urostlý muž z bohaté rodiny. Kápo si všiml jeho zlatých zubů a požádal ho, aby mu je dal. Ten člověk odpověděl, že to nejde, ale kápo trval na svém... Vzal tedy lopatu a toho muže mlátil do hlavy, dokud nepadl na zem. Pak ho obrátil tváří k zemi, lopatu mu položil na krk a postavil se na ni. Zlomil mu tak vaz. Potom mu lopatou vylámal zuby z úst. Poblíž stojící Žid se kápa zeptal, jak to mohl udělat. Chlap k němu přistoupil a odpověděl, že mu to předvede. A zabil ho stejným způsobem.“
Laurence Rees ve své knize sleduje osudy osvětimských vězňů mnoha národností – Poláků, ruských válečných zajatců, Francouzů, Slováků, Maďarů, Holanďanů. Pro českého čtenáře je zde řada nových poznatků, např. o deportacích z obsazených Normanských ostrovů i o tom, jak se Dánové snažili své židovské spoluobčany zachránit a jak se jim to ve většině případů podařilo. Autor bohužel zcela pominul české vězně v Osvětimi, což se vydavatel snažil alespoň částečně napravit doslovem na toto téma z pera historika Dr. Tomana Broda.
Na adresu těch, kteří dnes holokaust popírají, ocitoval Laurence Rees svědectví jednoho z povolaných, již zmíněného Oskara Gröninga, který se ke konci života rozhodl vydat o Osvětimi pravdivé svědectví: „Byl bych rád, kdybyste mi věřili. Já jsem plynové komory viděl. Já viděl krematoria. Já viděl otevřené ohně. Viděl jsem rampu, kde probíhaly selekce. Chtěl bych, abyste uvěřili tomu, že se ta zvěrstva skutečně stala, protože já jsem tam byl!“
Zlata Kufnerová
