Poslední cesta

„Poté, co ve vzpomínkách znovu prožil svou smrt v plynové komoře tábora smrti, upadl Petr Horvát na nemocničním lůžku do bezvědomí. Lékařský personál s Lapickým v čele ho nedokázal vzkřísit. Chlapcův stav byl přičítán velkému šoku ze vzpomínky na smrt v lágru.“ Tak z tohoto světa odešel jeden z hlavních hrdinů knihy Poslední cesta. Jejím autorem je čtyřiadvacetiletý rodilý Plzeňák Michal Chocholatý.
Námětem pro jeho prvotinu se stal bývalý vyhlazovací tábor Treblinka v Polsku, jenž poprvé navštívil v roce 2000. Počátkem téhož roku narukoval na základní vojenskou službu do moravského Mikulova, kde, jak sám říká, se jasně vytříbil jeho zájem o dějiny, konkrétně o nacistické koncentrační tábory a továrny na smrt.
Děj knížky, která vyšla letos v nakladatelství Svoboda Servis, se odehrává převážně v západočeském městečku Plasy. V něm autor strávil dětství, takže se mu jako přirozené jevilo vyprávění zasadit právě sem. „Celým příběhem bych rád vzdal čest tomuto městu, které mne vychovalo,“ svěřuje se.
Psychologická freska oživuje obraz tábora smrti, přičemž jej konfrontuje s názory a poznatky současnosti. Zejména mladých lidí.
„Židovským symbolem? Žid! Židé přece už neexistují. Vyhynuli. Němci je všechny vyvraždili…. nedávalo to Petrovi smysl.
…a zamyšleně se zahleděl na Davidovu hvězdu. Proč na něho tolik působí?
… Cítil smrt. Strašlivou smrt.“
Z chlapcova podvědomí na povrch vyplouvají cáry minulého života a před čtenářem ožívá dojímavý a současně otřesný příběh člověka, jenž prošel koncentračním táborem. Barvitý a přitom neokázalý jazyk, bez obalu událostem a věcem přisuzující přesná jména. Tak jak je to mládí vlastní. Útlá knížka osloví generace, které válku nezažily a ty, kteří nacismus v praxi poznali na vlastní kůži. Navzdory tomu, a nebo možná právě proto, že ji napsal mladík, který TO VŠECHNO poznal jen zprostředkovaně, je přínosem i pro generaci, která tehdejší hrůzy zažila. Je důkazem, že i mezi mladými je hodně těch, kteří se snaží minulost pochopit a vyvodit z ní pro sebe nějaké závěry. Tato skutečnost rozhodně patří k největším kladům dílka.
Michal Chocholatý k zvolenému tématu přistupoval poctivě. Rok 2001 a první polovinu roku následujícího se soustředil na vědeckou činnost a zabýval se podrobným zkoumáním táborů smrti. Mnohokrát navštívil Polsko a bádal přímo na jejich někdejších místech. A učil se cizí jazyky, aby látku mohl studovat i ze zahraniční literatury. „Tehdy jsem možná odhodil i veškeré naděje, že by se ze mne mohl stát spisovatel, a raději jsem se upínal k novému cíli: že budeme s Jirkou (jeho kamarád Jiří Strnad – pozn. red.) historiky, kteří Čechům zprostředkují cenné informace o táborech smrti, jež v Polsku získáme. Jenže v červnu 2002 jsem odletěl do Izraele, kde jsem strávil rok. Tato země se pro mne stala novou živnou půdou pro umrtvené spisovatelské ambice,“ přiznává autor, jemuž nelze upřít schopnost pozorovat, naslouchat, vcítit se do života jiných. Pro začínajícího spisovatele vpravdě dobrý počinek.
Při zpracování příběhu mu hodně pomohli vedoucí Muzea boje a mučednictví v Treblince Edward Kopówka, bývalý vězeň tohoto vyhlazovacího tábora Samuel Willenberg, jehož kniha Bunt w Treblince se stala základním zdrojem informací pro popis tábora. „Zvláštní poděkování patří Elimu Rosenbergovi, který byl ve svých 19 letech uvězněn do té části Treblinky, kterou nazval peklem,“ píše v úvodu své prvotiny Michal Chocholatý.      

Jana Časnochová