Před odpovědností neuhýbáme!

Oslav osvobození koncentračního tábora Sachsenhausen se rovněž zúčastnil ministr zahraničí SRN Joschka Fischer. Přinášíme podstatnou část jeho vystoupení.

Jsem rád, že řada z těch, kteří přežili, a také příbuzní bývalých vězňů, se tohoto slavnostního shromáždění účastní. Za to jim zvláště srdečně děkuji. Sotva lze nějakým způsobem změřit to, co pro ně rozhodnutí vrátit se sem, znamenalo. Mnozí z vás přijeli zdaleka. Především je to však pro vás cesta do strašné minulosti.
Za těmito stěnami a hradbami jste vy a další vězni zažili hrůzy. Od roku 1936 do roku 1945 zde nacisté věznili více než 200 tisíc lidí. Nejdříve to byli zejména političtí odpůrci nacistického režimu: komunisté, sociální demokraté, liberální a konzervativní politici. Později oddíly SS do Sachsenhausenu dopravily homosexuály, Romy, křesťany, svědky Jehovovy a Židy. Také je stihl strašlivý osud.
Na počátku 2. světové války k nim přibyly tisíce válečných zajatců a civilistů z více než 40 zemí, až nakonec 9 z 10 vězňů, kteří se sem dostali, nepocházelo z jiných států, ale většinou z tehdejšího Sovětského svazu a Polska.
Sachsenhausen hrál ve smrtícím systému nacistických koncentračních táborů zvláštní roli. Právě tady, několik kilometrů od Berlína, nacisté systematicky rozpracovávali mučící prostředky a vražedné zbraně. Šéf SS Himmler toto místo zvráceným a nelidským způsobem označil za „moderní koncentrační tábor, plně odpovídající novým časům“. Tady, v této laboratoři hrůz, nacisté zkoušeli průmyslové metody zabíjení lidí.
Ještě dnes o tom svědectví podávají ruiny známé „Stanice Zet“, před nimiž právě stojíme. Tady esesáci popravovali tisíce lidí, stříleli je do zátylku. Tady se zkoušely nejstrašnější způsoby vraždění - plynová auta a plynové komory. Tady, v Sachsenhausenu, hladem a zimou zahynuly desítky tisíc vězňů. Mnozí zemřeli v důsledku nemocí nebo se stali obětí mučení a pseudolékařských experimentů. Další vězně, zejména Židy, odsud nacisté deportovali do tábora smrti Osvětimi. Obrovské množství lidí zahynulo během nechvalně známých pochodů smrti, na něž v dubnu 1945 byli vyhnáni rovněž vězni Sachsenhausenu.
Velký počet z nich dosud nemá ani hrob, nad nímž by mohli být oplakáváni. Jména řady zabitých dokonce vůbec neznáme… Vzpomínáme rovněž na zavražděné v Osvětimi, Majdanku, Treblince a dalších táborech. V hlubokém smutku před nimi skláním hlavu.
Byli to Němci, kdo vydával a plnil rozkazy… Znovu a znovu si tuto příliš hořkou pravdu naší historie musíme uvědomit. Nemáme právo zapomínat, k čemu vedlo oslepení rasovým šílenstvím a misantropickou nacistickou ideologií v naši zemi: k hrůzám v táborech smrti, k utrpení a ničení našich evropských sousedů v důsledku válečného napadení. Právě nacionální socialismus zahubil Německo a naši vlast svrhl do morální propasti.
Jméno naší země navždy zůstane spojeno se zločinem proti lidskosti… My, Němci, nesmíme a nezačneme uhýbat před odpovědností, kterou za to neseme.
Tato odpovědnost znamená, že musíme vynaložit veškeré úsilí, aby vzpomínky na hrůzné zločiny nacionál-socialismu žily dál především v paměti našich potomků. Před námi, před těmi, kteří ještě mohou slyšet přeživší, stojí důležitý úkol - jejich příběhy plné strádání předat mladé generaci. Jedině tak v současnosti oživíme to, co si nelze představit, to, co se stalo tady v Sachsenhausenu a v dalších táborech.
V talmudu se praví: „Zapomnění prodlužuje vyhnání. Tajemství spásy je v paměti.“ My a všechna následující pokolení musíme budoucnost stavět, aniž bychom zapomínali na minulost. Jedině tak splníme povinnost, kterou vůči mrtvým máme.
…Paměť, uchovávající hrůzy koncentračních táborů, je základem evropského sjednocovacího procesu. Vždyť evropský projekt chtěl být od samého počátku odpovědí na nacionalismus, válku, rasismus, pronásledování… Naší odpovědí na tuto hrozbu je a bude Evropa mírová, Evropa uvědomující si rozmanitost kultur, náboženství, národností a životních stylů ne jako překážku, nýbrž jako bohatství.
…za to, že dnes žijeme v Evropě v podmínkách svobody a demokracie, musíme být vděční všem, kteří v boji proti wehrmachtu a SS riskovali vlastní životy: polským a sovětským vojákům, kteří v dubnu 1945 přišli na pomoc vězňům Sachsenhausenu, a rovněž všem ostatním, kteří na straně spojenců bojovali proti nacistické vládě vyvolávající hrůzu.
…I v budoucnosti musíme otevřeně a čestně rozebírat minulost. Jde o zhusta bolestný proces. Je však potřebný. Prokazuje nám neocenitelnou službu.
Proto také děkuji všem, bývalým vězňům a jejich příbuzným, že dnes přijeli do Sachsenhausenu - aby tak zachovali památku a zpečetili smíření.