Příběh Lilian a Josefa
Když začala v září 1939 válka, bylo Josefovi sedmadvacet a Lilian devatenáct let. On pracoval od roku 1936 v belgických uhelných dolech a ona studovala v rodném Stratfordu v Anglii. Nevěděli o sobě a netušili, že je válka svede zanedlouho na společnou životní pouť.
Josef přišel do Belgie z rodného Lomu u Mostu, aby si vydělal nějaké peníze na obživu svou i matčinu. Doma nemohl zavadit o práci a belgické doly mu dávaly jistou naději. Když probíhala v květnu 1938 v Československu takzvaná první mobilizace, Josef se odjel ohlásit do Bruselu na náš konzulát a chtěl vstoupit do armády jako dobrovolník. Byl víceméně odmítnut, protože ani ve vlasti ho v létech 1933 až 1935 topakovaně neodvedli. Důvod: byl jediným živitelem matky a sestry a armáda byla v jeho případě docela olerantní. Josef se nedal odradit, a když válečné napětí gradovalo, nesložil ruce do klína a dobrovolně vstoupil do francouzské Cizinecké legie. Stalo se tak v Lille, avšak než ho Francouzi stačili vycvičit, mapa Evropy se začala radikálně měnit.
Němci začali vítězně postupovat Francií. Na výzvu Československé národní rady v Paříži se Josef znovu pokusil vstoupit do našeho vojska v zahraničí. Dne 16. listopadu 1939 byl pro československou vojenskou jednotku vyňat ze svazku Cizinecké legie a o dva dny později ho v československém vojenském táboře v Agde zapsal kapitán František Řežábek do stavu mužstva. Josef, příjmením Schoř, byl prezentován pod číslem 1261 jako voják základní služby československé armády.
Seznámení
Po porážce Francie odjel J. Schoř v druhé polovině roku 1940 společně s dalšími Čechoslováky na Střední východ k 11. lehkému polnímu pěšímu praporu, jemuž velel pplk. Karel Klapálek. V Palestině se Josef poznal, mimo jiných, i s Kar lem Radvanským, praporním kronikářem, který pocházel z Lidic. Netušili oba, jaký osud potká za dva roky Radvanského rodnou obec.
Neuplynul celý rok, když Josef, zocelený pouštní službou, přijel s lodním transportem do anglického Cholmondely Parku – známého československého vojenského střediska ve Velké Británii. V táboře u města Paddox Moreton absolvoval dlouhý a náročný výcvik řidiče kolových a pásových bojových vozidel. Ve vzácných volných chvílích se naši mladí vojáci vydávali do města do kina či na taneční odpoledne. Jednoho listopadového dne roku 1940 se Josef seznámil prostřednictvím kamaráda Honzy s civilní inspektorkou námořní služby Lillian Pipps.
Válka neválka, mezi oběma to hned napoprvé zajiskřilo a Lily se stala Josefovou učitelkou angličtiny. V anglických rodinách existoval tehdy zvyk zvát na vánoční svátky ke stolu zahraniční vojáky. U Pippsů měli
Vánoce prožít dva Američané, ale Lily prosadila u otce, aby pozvali raději Čechoslováky, se kterými se znala. Josef Schoř a František Pejchal byli oněmi šťastlivci, kteří prožívali vánoční pohodu v příjemném
rodinném prostředí a Josef navíc po boku své milované Lily. Josefovo zdokonalování se v angličtině bylo natolik úspěšné, že v červenci následujícího roku (1941) si dovolil požádat svého nadřízeného (shodou okolností to byl opět kapitán Řežábek) o povolení ke sňatku. Kapitána to ani nepřekvapilo, oba mladé znal a proto na Josefovu žádost vlastnoručně připsal: „Nemám námitek, udržuje s nevěstou několik měsíců známost. Znám ji a jeho rozhodnutí nepovažuji za ukvapené.“
Svatba
Povolení k sňatku po poměrně složitých a byrokratických postupech (britská strana byla náročná, když šlo o sňatek s cizincem) podepsal Josefovi vlastnoručně generál Miroslav (krycí jméno divizního generála B. Neumana, před válkou velitele českobudějovické 5. pěší divize). V Londýně kontrasignoval, jak bylo určeno armádním předpisem, povolení k sňat ku s datem 25. července 1941 státní tajemník na Ministerstvu národní obrany exilové československé vlády divizní generál Rudolf Viest (Pozn. autora: V roce 1944 byl čs. vládou vyslán na Slovensko, aby řídil povstání. Tam také později zahynul.) Na originále svatebního povolení, který se nachází ve Vojenském ústředním archivu v Praze, někdo obyčejnou tužkou připsal ke jménu Lillian Dorothy Pipps, nar. 4. 3. 1920, bytem Rose Cottage-Wolverton, Stratford upon Avon poznámku „nevěsta je v jiném stavu“. Autor nelhal. Svatba se konala 18. srpna a dcera Anna, jíž byl za kmotra František Pejchal, se narodila novomanželům 30. ledna 1942.
Raněn u Dunkerque
Válečný čas ubíhal a Josef byl čím dále tím více vázán služebními povinnostmi mimo rodinu. Na podzim 1944 oznámil manželce, že odjede na delší dobu a bylo z toho více než sedm měsíců. Československá obrněná brigáda, u jejíž třetí roty prvního praporu Josef sloužil jako řidič tanku, se přesunula přes kanál La Manche a zúčastnila se dobývání přístavu Dunkerque. Josef byl v bojích raněn a po vyléčení projel se svými spolubojovníky po boku Američanů půl Evropy, aby v květnových dnech 1945 dorazil do Plzně. 21. srpna byl v Žinkovech u Plzně v hodnosti četaře demobilizován. Už před tím se s Lily domluvili, že společně odjedou na pár měsíců do Československa, aby Josefova rodina poznala jeho manželku a dceru. Josef sám v žertu ženě říkal: „Česky se nemusíš učit, za tři měsíce budeme zpátky.“ – na takové období totiž měli platné vízum do Československa. Jenomže lidské osudy se všelijak klikatí. Nejprve Lily s dcerou málem nepřiletěly, když letadlo, na které měly platnou letenku, nad Německem havarovalo. Jen náhodou se stalo, že Lily byla požádána vojenskou správou, aby uvolnila své místo jiné ženě ve vysokém stupni těhotenství. To jí i dceři zachránilo život. Když se konečně 17. října 1945 do Prahy dostaly, Josef je ne čekal a ony musely přespat na letišti v nocležně Charity. Tam někdo „zbavil“ Lily peněz, šperků i dokladů. Naštěstí se Josef objevil hned druhý den, věc ohlásili policii. Bylo vyšetřování, které ovšem nic nevyřešilo.
V rodném Lomu
Mladá rodina se usadila v Josefově rodném Lomu v malém domku, když zakrátko Lily náhle onemocněla záškrtem. Nedlouho potom, v lednu 1946 na poslední chvíli lékaři zachránili život Josefovi, když mu praskl žaludeční vřed a nastalo silné krvácení.
Tříměsíční vízum bylo ta tam a nemocný Josef přestal na návrat do milované Anglie pomýšlet. Jeho nelepšící se stav a další okolnosti nakonec přiměly oba v Lomu zůstat a Lily obdržela od obce Lom nakonec v roce 1947 domovský list. V něm doslova stojí: „Domovský list, jímž město Lom u Mostu potvrzuje, že paní Lillian Schořová, v domácnosti, narozená 4. 3.1920, místo narození – Stratford Anglie, vdaná, má v této obci domovské právo, které nabyla provdáním 18. 8. 1941. Lom u Mostu 8. července 1947.“ K tomu Lily dnes s jistou hrdostí v hlase dodává: „Jsem už více než padesát let Češkou. Lidé mne tenkrát tak hezky mezi sebe přijali.“ Josefovy trvalé zdravotní potíže ho nakonec přivedly do trvalého důchodu a rodná obec mu dala do pronájmu trafiku. Lily svému choti pomáhala tahat těžké balíky se zbožím denně z Mostu, a protože rodinný rozpočet to příliš nevylepšilo, Lily začala hledat sama zaměstnání. V litvínovské chemičce (tehdy Stalinových závodech) pro ni práce jako pro cizinku nebyla. Musela se spokojit tedy s ne čistou a namáhavou prací na třídičce uhlí v dole. Na tom dole, odkud její Josef – strojník musel kvůli zdraví odejít. Čtrnáct měsíců, většinou sama v nočních směnách se učila česká slovíčka z listů, vytržených ze školního sešitu. Spolupracovníci jí jich tam vždy pár napsali a ona ve vzácných chvilkách volna zkoušela česky slabikovat. Naštěstí se našel člověk, který cítil s drobnou tmavovláskou a dokázal ji časem umístit do účtárny dolu. Počítat uměla a mluvit se při tom zas tak nemuselo.
S pošťáckou brašnou
Bývalého vojáka Josefa trápila neschopnost uživit dostatečně rodinu, která se mezi tím rozrostla o syna Roberta (1947). To se načas na rodinu usmívalo štěstí. Po mateřské Lillian nastoupila k poště a šest dnů v týdnu s třináctikilovou brašnou přes rameno putovala pěšky (později na kole) po rozsáhlém venkovském rajónu. Lidé znali její osud, měli ji rádi a dávali to najevo drobným pohoštěním, podstrojovali jí svačinami, aby tu zátěž lépe dokázala vydržet. Nikdo netušil, že jejich pošťačka chtěla být kdysi baletkou anebo porodní asistentkou. Doma ji ovšem nikdo nerozmazloval, Josefovy zlostné výlevy, jimiž dával průchod své osobní a životní prohře, byly stále častější. Unavená manželka leckdy přišla z práce a toužila po jediném, najíst se a pořádně vyspat. Josef začal hledat zapomnění mezi kamarády v hospodě. Lilina obyčejná pošťácká služba nebyla tehdejší bezpečnosti vhod. Byla vyslýchána, pokud šlo o obsah jejích dopisů do rodné Anglie, chtěli po ní, aby sdělovala, kteří neodsunutí Němci dostávají poštu z ciziny a vůbec jak často jim někdo píše. Dokonce došlo na nabídku spolupráce. Lily i toto dokázala ustát a nepodlehla.
Za rodiči se mohla ovšem poprvé podívat až v roce 1955 a to pouze s dcerou, aby byla jistota, že se vrátí. Když ji poprvé přijela navštívit matka, neexistenci koberce v bytě vysvětlila Lily tím, že ho právě dala do čistírny. Rodina se jí stala vším a v duchu anglické tradice si ke čtyřiadvacetileté pošťácké službě sama „naordinovala“ práci dobrovolné sestry Červeného kříže. Sociální soucit ji přivedl do vesnických ekonomicky slabých rodin, kde se snažila aspoň trochu pomoci při péči o děti. Lily se stejně jako manžel hned po válce stala členkou odbojářské organizace. Když se při jedné slavnostní příležitosti sešli váleč ní veteráni v Litvínově s představiteli armády, byl přítomen také Josefův velitel ze Středního východu – generál Karel Klapálek. Řečníci, jak bylo tehdy žádoucí, vyzdvihovali toliko zásluhy příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR. V průběhu akce se Lily odvážila přímo z místa oslovit generála a ohradila se proti jednostrannému vyzdvihování jen jedněch z bojovníků za osvobození republiky. Vadilo jí, že Klapálek se „zápaďáků“ nezastal. Dostala slib, že s ní generál po skončení akce osobně promluví. Jenže k němu ji už nikdo nepustil a Klapálek bez vysvětlení odešel.
Josef jí tehdy řekl: „Děvče, já se po tvých slovech cítil tak dobře!“ Nositeli Čs. válečného kříže 1939, medaile Za zásluhy II. stupně, stříbrného odznaku Svazu brannosti (zúčastnil se v roce 1946 v Lomu jeho založení) a dalších ocenění se v roce 1968 opět přitížilo.
Na Bulovce mu odoperovali polovinu plic a jeho už tak oslabené tělo šest dalších let svádělo boj s osudem. Neúspěšně. Lily rok na to sama skončila s prací a odešla do důchodu, na nějž díky dvěma dětem měla nakonec nárok. Děti odrostly a čerstvá penzistka poprvé měla více času na sebe. Dodnes ráda vzpomíná na cesty s přítelkyněmi za zábavou do nedalekého Litvínova.
Na Lipně
K šedesátinám jí bývalý zaměstnavatel poslal jako vedoucí skupiny odborářů na rekreaci do jižních Čech – na Lipno. Tam při seznamovacím večírku zcela náhodně poznala místního člověka, pana Jana. Začali se vzájemně navštěvovat a po roce se Lily rozhodla změnit bydliště. Na plných dvacet osm let se přestěhovala z Lomu ke břehům „jihočeského moře“. Ani tam však nedokázala mít ruce v klíně.
Nejprve pracovala jako pomocnice v jednom z lipenských hotelů, pak tři roky s Janem správcovala v autokempu a nakonec stále čilá penzistka půjčovala knihy v místní knihovně. Celých dvacet let, než ji přestaly dobře sloužit oči. Její knihovnická práce byla oceněna několika uznáními, a když v roce 2005 předávala knihovnu své nástupkyni a přítelkyni, bývalé místní učitelce Vítězslavě „Vicki“ Neubauerové, činila tak s pocitem, že dokázala místním lidem něčím posloužit.
Když jsem paní „Lilinku“ letos na jaře poznal, uzavírala právě svou lipenskou životní etapu. Jedna z posledních šesti britských „válečných nevěst“ v Česku, které osobně popřála zdraví britská královna Alžběta II. při své návštěvě Prahy v roce 1998, zhodnotila onoho jarního podvečera svůj příběh slovy:
„Měla jsem těžký, ale plný život. Nelituji ničeho!“ O několik dnů později se rozloučila s lipenskými spoluobčany a přáteli a se smutkem ve tváři se odstěhovala do nového bytu za svými dětmi zpět do Lomu. Vnoučata a pravnoučata už na ni netrpělivě čekala.
Pavel Mörtl
