Připomenout, že tu Němci byli doma

 

Do této stručné věty by se dal shrnout záměr zřídit v budově Muzea Ústí nad Labem expozici o německy mluvících obyvatelích českých zemí. Tento úkol má na starosti Collegium Bohemicum, o. p. s., sídlící v již zmíněném městě.

O vzniku projektu, jenž se má zabývat kulturou, politickými zvraty, životním stylem, proměnami loajality i odbornými kompetencemi, jsme psali v NO č. 20/2011.

Koncem loňského října jsme se s plk. v. v. Pavlem Vranským, místopředsedou ČSBS a předsedou svazové Historicko-dokumentační komise a členem předsednictva svazu plk. v. v. Ing. Emilem Kulfánkem (jinak také vedoucím Památníku Pečkárna a jeho průvodcem) vypravili do Ústí nad Labem.

Na základě našeho článku nás Mgr. Blanka Mouralová, ředitelka Collegia Bohemica seznámila s jejich hlavními myšlenkami.

Diskuse s paní ředitelkou a členem externí pracovní skupiny pro přípravu zmíněné expozice Mgr. Janem Šíchou, byla velice otevřená a pro obě strany přínosná.

Výstava, jež má být zpřístupněna letos, se začala připravovat dost netradičně – formou otevřené diskuse různých odborníků – historiků (i mladých), sociologů, politologů, filozofů, znalců z oblasti hospodářství, kultury z české, německé i rakouské strany. Jak paní ředitelka Mouralová přiznala, dost si tím  „naběhli“, protože platí, kolik hlav, tolik názorů. Nebylo tudíž snadné se ujednotit na nějaké koncepci.

„Naším cílem je konsensuální pohled na vzájemné vztahy, aby školy expozici mohly využít k výuce,“ zdůraznila Mgr. Mouralová.

Její spolupracovník Mgr. Jan Šícha vysvětlil rozdělení výstavy (tematické okruhy muzea německy mluvících obyvatel českých zemí – jak je uvedeno v podkladech, které jsme dostali k dispozici – pozn. jč-vr) do oddílů a systém, jaký nabízí k její prohlídce (putování časem nebo proti němu). Samotné názvy jako Kdo jsou „naši Němci“?, Kolébka a hrob české reformace, 1933/38-1945/47 či Národnostní boj vítězí nebo Formy moderního života – naděje naplňované a rozbíjené, mají charakterizovat dobu, o níž pojednávají.

Například oddíl 5: Kolébka a hrob české reformace, je koncipován v duchu myšlenky, že husitství se jako první evropská reformace „v moderní instrumentalizaci stalo národním bojem Čechů s Němci. V německé historické paměti jsou navíc zakotvena jako negativní obrazy vítězná tažení husitských vojsk v sousedních – a tedy v německy mluvících – zemích. Oba stereotypy spojuje přesvědčení o mimořádném nekulturním barbarství husitů, které je vlastně vítězstvím propagandy jejich nepřátel. V 16. století se Luther odvolává na Husa jako na svého předchůdce…“

V souvislosti nejen s tímto oddílem Pavel Vranský podotkl, že je nesmírně důležité, aby kulturní vztahy byly v expozici s politickými v rovnováze (což podle jeho soudu není), aby byl zaručen vyvážený pohled na ně. Emil Kulfánek se nechal slyšet, že by uvítal více informací o existujících rozporech mezi vládci v minulosti.

 

Zvláštní pozornost jsme zaměřili na léta 1933/38-1945/47. Tato část tematizuje teror jako nástroj politického nátlaku uvnitř německého společenství v pohraničních oblastech českých zemí v letech 1935-1938, kdy se hegemonie ujímá Henleinova SdP  - Sudetendeutsche Partei.  (Jde o pohrobka v r. 1933 zakázané Deutsche nationalsozialistische Arbaiterpartei  - DNSAP - Německé nacionálně socialistické dělnické strany, která vznikla v Čechách již v květnu 1918, a byla politickou stranou německých nacionalistů, zaměřených protičeskoslovensky a protičesky – pozn. ek pv, jč-vr)  Mezníky z hlediska politického vývoje v této části jsou zejména – jak se v návrhu koncepce uvádí -  vznik SHF (Sudetendeutsche Heimatfront), jakožto nového typu politického hnutí a artikulace tzv. karlovarských požadavků. Součástí je rovněž připomínka vyvražďování Židů, šoa. Na zachycených osobních příbězích  se návštěvník seznámí s osudy lidí, kteří byli vyhnáni z pohraničí, transporty Židů, vystěhování Němců z Československa atd. Zvláštní pozornost bude věnována německým odpůrcům nacismu.

Toto období se stalo předmětem dlouhé diskuse. Emil Kulfánek i Pavel Vranský  poukázali na fakt, že němečtí  obyvatelé našeho pohraničí jsou vykresleni v co nejméně konfliktním světle a dále na to, že například mezi transporty Židů do vyhlazovacích táborů a transferem Němců z českého pohraničí do okupačních zón Německa a Rakouska, expozice klade rovnítko (!). Plukovník Vranský coby válečný veterán zdůraznil, že vzhledem k jeho trpkým životním zkušenostem samozřejmě na uvedené dějinné období nahlíží z pohledu člověka, jehož druhá světová válka osobně zasáhla. Nicméně podle jeho soudu je  především časový úsek 1933-1945 zpracován se snahou po určité objektivitě. Domnívá se však, že například v oddílu C: Rozdělení podle národností, není ani slovo o formách germanizace českého obyvatelstva, o Bachově absolutismu, Janu Nepomuckém jako politickém nástroji proti husitství, o odmítání korunovace některými Habsburky, o rekatolizaci coby politickém nátlaku či o příčině osídlení pohraničí německým etnikem (tedy, že  k nám přišlo na pozvání českého panovníka atd.).

Emil Kulfánek, který je ve svazu znám jako velký odpůrce používání pojmu sudetský Němec, byl potěšen, že v magistře Mouralové a magistru Šíchovi v tomto směru našel spojence. Oddíl 2: Národnostní boj vítězí návštěvníky upozorní, že „pojem sudetský Němec jako souhrnné označení pro německé obyvatele českých zemí vzniká na počátku 20. století a postupně proniká do skupin všech politických orientací, názvů institucí atd.“, jde o pojem umělý, na což expozice poukáže.

Každé muzeum je zjednodušením, stručným náčrtem toho či onoho tématu. Dalo by se říct jakýmsi vodítkem pro další studium. Žádná expozice nemůže obsahovat vše. Jak B. Mouralová, tak  J. Šícha na tento fakt poukázali s dovětkem, že pokud by v ČR existovalo muzeum druhého odboje, mnohé z otázek a pochybností, které nahodili P. Vranský s E. Kulfánkem, by prý odpadly.

Pracovníci muzea shromažďují bohatý dokumentační materiál, fotografie, dobové plakáty o popravách za protektorátu, volební plakáty, ale také nádobí či sklo, obrazy atd.. Moderně pojaté prostory umožní to, co především mladý návštěvník očekává – sáhnout si na dějiny bez mentorování a z viděného vyvozovat vlastní závěry třeba  i v kontextu se současností. Diskutovat o nich. Vždyť například seznamy popravených nebo citace tzv.  karlovarských požadavků Konrada Henleina z dubna 1938, nepotřebují komentář. Přemýšlivý návštěvník si názor dokáže zajisté udělat sám.

Historicko-dokumentační komise ČSBS projednala zprávu Pavla Vranského o návštěvě muzea a následně se obrátila na několik českých historiků s prosbou o posouzení konceptu expozice.

Konečné stanovisko je pro nás zatím obtížné formulovat. Až bude v současnosti spíše heslovitě rozpracovaná koncepce, mít podobu technického scénáře (veškeré doplňky včetně rozmístění exponátů a doprovodných textů), budeme moci zaujmout definitivní postoj.

 

                                                                             Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

Členové ČSBS, kteří  v Ústí nad Labem jednali, by uvítali větší vyváženost koncepce výstavy. Jde hlavně o záporné působení převážné většiny německých obyvatel českých zemí, kteří přestali vnímat ČSR jako svůj domov a usilovali o její rozbití.

Navrhujme tudíž diskusi o zásadním stanovisku ČSBS: co by, podle našeho názoru, měla výstava také ukázat? Jako základ pro ni nabízíme následující možnosti: 1)  Ukázat, jak se ČSR chovala k německé menšině. Například rozsah německého školství v ČSR a povinná výuka němčiny na českých školách;  2) Informace o radikalizaci Henleinovy strany, její vazby na Hitlera se záměrem destrukce ČSR; 3) Vražedné útoky na bezpečnostní a celní orgány v pohraničí; 4) Podíl německých obyvatel ČSR v bezpečnostním aparátu Německa během nacistické okupace Čech a Moravy a počet odsouzených k smrti, trestů odnětí svobody, nařízené deportace (pokud možno příklady jak se naši bývalí němečtí občané na tom podíleli).