Rusové ve válce

Za šedesát let od konce druhé světové války vyšly stovky a možná tisíce knih, přibližujících čtenářům největší události dějin. Jen obtížně si dnes představíme, že by autoři, spisovatelé, publicisté a historici překvapili něčím novým. A přece. Britský historik Richard Overy napsal knihu s všedním názvem Rusové ve válce (1941-1945). Vydala ji Beta - Dolanský - Šafařík, Praha - Plzeň.
Publikace vznikla jako původní text k televiznímu seriálu, jenž připravilo pět zkušených ruských filmových režisérů. Líčí každodenní život sovětských lidí v uvedené době, často až nepředstavitelný, s nesčetnými projevy tradičního ruského vlastenectví. Nad řadou problémů se autor zamýšlí a hodnotí je. Například nucené práce a vyhnanství nebyly vynálezem Stalina. Carské Rusko je praktikovalo již tři století.
Richard Overy si pochopitelně všímá všech hlavních událostí let 1941-1945, tedy od přepadení Sovětského svazu, první německou porážku u Moskvy, tragédii Leningradu, obrat ve válce u Stalingradu, střetnutí
u Kurska, až po vítězství v květnu 1945.
Předností publikace je výpočet a popis dalších málo známých událostí a některé podrobnosti z nich. Detailně jsou vyložena jednání se západními velmocemi v červnu 1939, od nichž jsme si tolik slibovali. Ve stati o sovětsko-finské válce na přelomu let 1939-1940 je uvedeno strašlivé číslo: tehdy padlo 126 tisíc sovětských vojáků.
Autor dále dokládá, že Sovětský svaz se, zejména na začátku roku 1941, připravoval na případnou válku s Německem. Dokladem byly i „válečné hry“, prováděné v nejvyšším sovětském štábu. Při nich nejschopnější - generál Žukov - jednou představoval sovětskou stranu, jindy německé útočníky. Hitler počítal s rychlým vítězstvím. Již 12. října 1941 dal rozhlásit: „O vítězství na východě je rozhodnuto!“
Po ohromných ztrátách německé velení souhlasilo s tím, aby do pomocných míst byly zařazeny desetitisíce sovětských zajatců a příslušníci neruských národností.
Autor knihy se pokoušel zkoumat, jakou roli ve vojenských operacích hrál sám Stalin. Dotázaní se shodovali, že v bojové vřavě vojáci mysleli na všechno jiné, než na Stalina. Vše ostatní byla sovětská propaganda.
Příkladem bezmezné obětavosti bylo sovětské zázemí. Na vesnicích, kde žila převážná část obyvatelstva, za války čtyři pětiny pracujících představovaly ženy. Ze nesmírně těžkých podmínek se staraly o zásobování měst a armády potravinami.
Ve Stalingradu padlo 470 tisíc sovětských vojáků, v bitvě u Kurska 70 tisíc. Často se uváděly vyšší ztráty, než tomu bylo ve skutečnosti. (Mimochodem, podle posledních zjištění v gulazích zemřelo 621 tisíc vězňů, nikoliv miliony, jak se někdy psalo.) Britský historik si klade otázku, jak Sovětský svaz po obrovských ztrátách dokázal zvítězit.
Vysvětluje to tím, že vlastenectví prostých vojáků bylo přímo spjato se sebeobětováním. Důstojníci šli často podle carské tradice v čele útočících armád. Velení v sovětském vojsku se stále zlepšovalo.
Řadu nových poznatků přináší rovněž kapitola o Varšavském povstání v roce 1944. Sovětské armády byly příliš zaměstnány bojem severně a jižně od Varšavy. Povstání nemělo za úkol sovětům otevřít cestu na západ, nýbrž je zastavit.
Autor knihy se také rozepsal o roce 1956, kdy Chruščov odhalil kult Stalina. Následoval „rok pravdy“, který odkrýval chyby Stalinova mýtu. Stalin není zapomenut, píše se v publikaci, nicméně stal se z něj padlý idol. Ovšem nezměrné úsilí ruského lidu, vynaložené při zdolání německé převahy, nemůže být zapomenuto nikdy.