Šedesát let pochodů smrti

To nelze nikdy zapomenout!!!

Jedním z hlavních úkolů ČSBS je připomínat a osvětlovat veřejnosti události, k nimž došlo za druhé světové války a šestileté nacistické okupace. Mezi ně patří i období konce zimy a začátek jara 1945, s nimiž jsou spjaty pověstné pochody a transporty smrti vězňů z nacistických koncentračních táborů.
Bohužel vzpomínky a připomínky těchto hrůzných událostí jsou i dnes, po šedesáti letech, stále aktuální. I v současné době jsou ve světě síly, a není jich málo, které se nesmířily s porážkou fašismu a nacismu v roce 1945 a které bagatelizují nebo chtějí zamlčovat zločiny, jichž se tehdy SS, ale i příslušníci wehrmachtu a jiných nacistických složek dopouštěli.
S odporem a rozhořčením jsme svědky toho, že i u nás, a zejména v části našeho tisku, se objevují statě, které nesmiřitelným a nepolepšitelným nahrávají. Naším posláním pak je a bude za všech okolností tyto lži a polopravdy vyvracet a ukazovat, jaký fašismus a nacismus skutečně byly. Tragické konce vězňů z nacistických koncentračních táborů jsou nevyvratitelným svědectvím toho, jaký otřesný a nelidský byl hitlerovský nacismus.
Dne 14. dubna 1945 vydal Himmler rozkaz: „Ani jeden politický vězeň se nesmí  dostat živý do rukou vítězných mocností – Sovětského svazu, Američanů a Britů.“ A tak, jak se fronta blížila ke koncentračním táborům, dostali jejich velitelé přísný  rozkaz – vězně evakuovat a postupně nejrůznějšími způsoby likvidovat. Nejsnadnější bylo vyhnat desetitisíce zubožených lidských trosek na pověstné pochody a transporty smrti.
První z nich začaly v třeskutých mrazech již v lednu 1945. Vězňové  měli na sobě jen plátěné pruhované kazajky a na nohu dřeváky. Chodidla byla zabalená do onucí. Ti, kdo byli v táborech déle, byli vyhublí až na kost. Většina vězňů byla nemocná. Nemocní a staří brzy pochodu nestačili. Esesáci dodržovali příkaz do puntíku. Kdo se opozdil, kdo zůstal stát, byl bez milosti zastřelen. A tak každý pochod lemovaly desítky a brzy stovky mrtvol.
Některé transporty byly naloženy na otevřené železniční vagony. Za dvacetistupňového mrazu byly vagony po několika hodinách  plné zmrzlých mrtvol. V lednu 1945 jsem byl v Buchenwaldu svědkem příjezdu transportu z Osvětimi. Zdevastovaní vězni plnili krematorium, které bylo v provozu ve dne v noci.
Při vyklízení táborů panoval chaos. Vedení tábora často evakuované nepřijalo, a tak transporty a pochody šly dál. Lidé pochodovali celé týdny a nejednou se po strastiplných cestách vrátili tam, odkud vyšli.
Němci si nakonec vymysleli ďábelský plán. Vězně totiž již nebylo kam poslat, a tak celé transporty dirigovali na sever k Baltskému moři. Tam měli být vězňové naloženi na plavidla, a ta pak potopena. První byl na řadě koncentrační tábor Neuengamme u Hamburku. Na lodích Cap Arcona, Thiebeck a Deutschland bylo naloděno přes 9400 vězňů. Z potopených lodí se zachránilo jen 600 lidí. Mezi nimi 45 Čechů.
Protože se z východu i ze západu blížila spojenecká vojska, nacistům zbýval čím dál tím menší prostor. Shodou okolností tím volným prostorem byly okupované Čechy. A tak se na konci války, v dubnu a začátkem května 1945, tisícové pochody ocitly v severních a západních Čechách. Až do samého konce pokračovalo SS v ukrutnostech. Nejvíce vražd spáchali v pohraničí na Němci obývaném území.
Po válce byly nalezeny na 130 místech hromadné hroby a v nich 4630 zavražděných, ubitých, zmrzlých, hladem a nemocemi zahubených lidí. Zdaleka nelze všechny vyjmenovat. Jen namátkou: Nýrsko 108 lidí ve třech hromadných hrobech, Kaplice 117, Bohosudov 311, Blatno u Jesenice 52, Březno u Chomutova 286,  Žihle u Plzně 273, Stod 240, Tachov 600, České Velenice 512, Volary 93...
Po válce se nacisté dopustili ještě jednoho zločinu. Některé hromadné hroby zavražděných vězňů, např. v Podbořanech a nebo u Domažlic lživě označili za hroby Němců, zavražděných českými lidmi.
Na druhé straně záslužnou kapitolu by bylo možno napsat o obětavosti a statečnosti českých obyvatel, především českých žen, které přes nesčetné vyhrůžky příslušníků SS neváhaly vězňům všech národností všemožně, hlavně potravinami nebo úkrytem, pomoci.
Po osvobození ministerstvo vnitra a tehdejší Svaz protifašistických bojovníků shromáždily více než sto otřesných svědectví těchto událostí. Jsou pečlivě archivovány. Bohužel po celá desetiletí se skutečně poctivě těmto otázkám nikdo nevěnoval. Byla to chyba.  A tak se náš Svaz snaží tento nedostatek alespoň částečně napravit. Chce připomínat dnešní generaci, čeho se nacisté na samém konci války na našem území a vůči tisícům českých vězňů dopouštěli. To nelze nikdy zapomenout!

MILOSLAV MOULIS

Přežili svou smrt
Dokud nám síly stačí
Dne 27. dubna 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci tábora. Nejprve jsme se snažily tomuto rozkazu uniknout, tábor jsme považovaly za poměrně bezpečné místo, které nebude bombardováno a ostřelováno, protože naši osvoboditelé o něm vědí. Když se ale rozšířila fáma, že tábor je podminován a nacisté jej v poslední chvíli vyhodí do vzduchu, zařadily jsme se  (matka, sestra, já a několik dalších Češek) 28. dubna do jednoho z organizovaných transportů.
Na cestu jsme každá dostala potravinový balíček mezinárodního Červeného kříže, těch byly v Ravensbrück plné sklady, ale vězeňkyně poslední dny vůbec žádné jídlo nedostávaly. Jediné, co naše žaludky z těchto balíčků snesly, byly sušenky. Ani sýr by nesvědčil oslabenému organismu a masová konzerva bez chleba či brambor musel být přes silné pokušení odmítnuta.
Skupina několika žen se poté vydala na cestu za dozoru SS mužů i žen. Šly jsme po vedlejších silnicích, polních a lesních cestách, i po setmění, jen s krátkým nočním odpočinkem na studené zemi, bez jakékoliv přikrývky, nedostatečně oblečené. Třetí noc, když jsme se probraly z mrákot a chtěly si rozhýbat promrzlé údy jsme zjistily, že naši dozorci zmizeli. Jak jsme se později dozvěděly, mnozí měli připravené vězeňském oblečení. Ukrajinky prý takto odhalily jednu SS dozorkyni a na místě ji ubily.
Byly jsme svobodné, ale nevěděly, kde jsme, co dělat dál. Ve dne v noci zuřila nedaleko nás dělostřelba. Rozdělily jsme se podle národností, nás Češek bylo 63, z toho 46 lidických žen. Za vedoucí jsme si zvolily Miládku Šimčíkovou, učitelku z Valašského Meziříčí, a snažily jsme se dostat na nějakou živější komunikaci. Získat nějaké informace od místních obyvatel v osamocených obydlích bylo bezvýsledné. Jakmile viděli vězeňské oblečení, zabouchli před námi dveře. Cestou jsme šly také kolem jakéhosi skladiště, odkud lidé vynášeli štůčky látek. Také jsme se nesměle přiblížily s nadějí, že budeme mít alespoň deku v noci na přikrytí. Když jsme míjely na poli krecht s bramborami, vrhly jsem se k němu, rozdělaly ohýnek a s konzervou z balíčku měly teplé jídlo. Vodu jsme pily, jakou jsme našly, třeba i z rybníku pokrytého žabincem.
Když jsme se během dne dostaly na jakousi okresní silnici, naskytl se nám z lidského hlediska žalostný pohled, ale vzhledem k našemu osudu plný zadostiučinění. Pohyboval se tu nepřetržitý proud Němců, civilisté se svým skromným majetkem na různých povozech, vojáci odhazující přílby a zbraně do polí, vězni, váleční zajatci, všichni spěchající za stejným cílem k severozápadu, prchající vesměs před sovětskou armádou. Získaly jsme informace od vězňů, kteří nám doporučovali, pokud nám síly stačí, abychom pokračovaly v cestě. Před frontou prý ustupují jednotky SS, které zastřelí každého, kdo odpočívá v příkopu nebo není schopen další chůze.
Zažily jsme také nálet hloubkařů. S nimi jsme zatím neměly žádné zkušenosti, a tak jsme následovaly ostatní. Ze silnice jsme vběhly do postranního lesíka a zalehly k zemi. Kulky svištěly po silnici, ale skupina francouzských zajatců přehodila přes svoji káru francouzskou vlajku a pokračovala nebojácně v cestě. Když nálet přestal, zjistily jsme, že jedna z našich žen strachem ztratila řeč. Chvíli trvalo, než se uklidnila. Pak byla v pořádku a my mohly jít dál. Naskytl se nám i další smutný pohled. Střela hloubkaře zasáhla koníka, který zapřažen do vozíku jiných Francouzů zůstal na silnici. Musel být utracen. Majitelé ho oplakali, ale záhy se chopili obchodování a za krabičku cigaret z balíčku Mezinárodního červeného kříže jeho maso rozprodali.
Začátkem května jsme došly do městečka Kriwitz, prakticky vylidněného. Na jeho okraji bylo jezero, u něhož jsme se rozhodly si odpočinout. Nebyly jsem samy, nedaleko nás se utábořili vězni – muži, vesměs Holanďané. Bylo kolem poledne, pojedly jsme ze skromných zásob a chladily si opuchlé nohy ve vodě jezera. Najednou vidíme po silnici přijíždět džíp s americkou vlajkou. Zajásaly jsme, že už je po válce, ale byli to jenom průzkumníci. Proud lidí na silnici pokračoval v pochodu, zařadily jsme se tedy i my. V nedalekém lese nás dva polští vězni upozornili, že hlouběji v lese je velká skupina Čechů – vězňů ze Sachsenhausenu, abychom šly za nimi. Ti nás velmi vřele přivítali a zrazovali od dalšího pochodu s tím, že 18 km odtud je americká přijímací stanice, kam vyslali delegaci. Udělali nám přístřešky z chvojí a papíru, a tak jsme tuto noc usínaly trochu klidněji za zvuků písně „Dobrú noc, má milá, dobrú noc…“.
Ráno několik mužů, kteří se šli podívat k silnici, přineslo zprávu, že tudy projíždí sovětská armáda. Tak neokázale proběhlo naše osvobození, na které  jsme čekaly nekonečné dny a roky. Jeho scénář jsme měly ve svých představách vytvořen v různých variantách, kromě této nejprostší. Několik sovětských vojáků přišlo i do našeho tábora, zajímali se o náš osud a řekli nám, že cokoliv najdeme v okolních opuštěných staveních, si můžeme vzít. Muži tedy pořádali výpravy po okolí, přinášeli jídlo a další potřebné věci, o které jsme se spravedlivě dělili. Utvořili jsme malé skupinky a společně hospodařili. Vařilo se na různých ohništích, jídlo se dělilo a bylo ho na náš zesláblý organismus až nebezpečně mnoho. Však také ten, kdo se neovládl, prožíval velmi nebezpečné následky.
Muži opatřili také rozhlasový přijímač a z něho jsme se druhý den po osvobození, 5. května, dozvěděli o Pražském povstání. Bylo nám těžko při volání pražského rozhlasu o pomoc, zvláště mužům, mezi nimiž bylo i několik českých aktivních důstojníků. Však také někteří nevydrželi a vydali se na cestu domů.
Mezitím se vrátila delegace od Američanů s nepříznivými zprávami. V přijímacím táboře u Schwerinu je pozornost zaměřena hlavně na odzbrojování německých vojáků a ti pak jsou pověřováni různými funkcemi – tedy pokračování koncentráku. Možnost dopravy do vlasti nám mohli Američané přislíbit tak v září až v říjnu, až budou v pořádku železniční tratě a silnice. Jeden ze sachsenhausenských vězňů, Antonín Zápotocký, navázal spojení s velitelem Rudé armády v městečku Kriwitz, který mu přislíbil pomoc a naše přemístění do prázdných domů ve městě.
Přestěhovali jsme se na nákladních autech za tři dny. Zřídili jsme tam „Československou kancelář“, jakési sběrné středisko pro občany, vězně, totálně nasazené atd. Věděli jsme, že větší skupina má širší možnosti obživy, bezpečnosti a přežití než má jednotlivec ztracený v cizí, rozbité zemi. Vyhotovovali jsme seznamy Čechoslováků, aby o nás byla prostřednictvím sovětského velitelství podána zpráva do vlasti. Z původního množství asi 500 vězňů ze Sachsenhausenu a nás 63 Češek z Ravensbrücku se tato skupina rozrostla asi na 1100 Čechoslováků.
Z Kriwitz jsme byli přemístěni do dalších míst, do zámečku, v němž byli předtím umístění francouzští váleční zajatci, dále do dřevěných baráků bývalého pracovního tábora ve městě Güstrow a nakonec do sběrného tábora pro cizince v Neu Brandenburgu – dřívějších kasárnách SS.
Sem jednoho dne přijelo osobní auto s československou poznávací značkou řízené mužem, který pátral po svém otci, sachsenhausenském vězni. Šťastně se tu shledali. Po šesti letech. Do Čech odvezli také Antonína Zápotockého a Júlia Dolanského. Ti doma podali o nás ostatních zprávu. Nato kladenské závody vypravily pro lidické ženy dva autobusy. Jeli s námi i ostatní ženy a nemocní muži. Projížděli jsme zničeným Německem, v některých místech zůstaly z domů jen komíny, okrajem Berlína, přes Drážďany. Žalostný pohled na Velkoněmeckou říši, dílo Adolfa Hitlera.
Hranice jsme přejížděli v Cínovci, kde se nám dostalo vřelého a důstojného uvítání. Sloužila tu kladenská posádka, přišli legionáři v uniformách. Stáli seřazení proti nám, vztyčili vlajku, hráli a zpívali naši hymnu. Slzy v očích jsme měli všichni. A teprve tady jsme se my, lidické ženy, dozvěděly, co se vlastně v Lidicích roce 1942 opravdu stalo. Spoluvězeňkyně z Ravensbrücku tuto skutečnost před námi pečlivě tajily, protože viděly naše zoufalství a slyšely naše stálé dotazy po mužích a dětech. Byl jsme jim za to vděčné, protože jen naděje v budoucnost a ve shledání nám umožnila přežít tamní inferno.
Příjezdem na Kladno skončil 2. června 1945 náš pochod smrti. Jediný klad vidím v tom, že do vlasti se nás vrátilo všech 63 žen z této skupiny. Sice z různě narušeným zdravím, ale žádná z těchto žen, starých a velmi zesláblých, cestou nezahynula a na prahu svobody nemusela spočinout v cizí zemi.
Asi nikdy nepochopím, jak jsme mohly ujít cestu z Ravensbrücku do lesa u Sachsenhausenu měřící vzdušnou čarou přibližně 150 km, za strašných podmínek, v nepřátelské zemi, mezi dvěma blížícími se frontami, vystavené četným nebezpečím, nepřízni počasí, zesláblé vězněním, nedostatečně oblečené a na nohou pouze dřeváky.

MILOSLAVA KALIBOVÁ, Lidice