Šest hrdinů z ulice V háji

„Já vás do domu pustím, ale pochybuji, že vám někdo otevře,“ řekla mi v pražské holešovické ulici V háji mladá maminka s kočárkem poté, když mi „prozradila“ několik jmen starších nájemníků, kteří by snad mohli v minulosti znát rodinu Drašnerovu. V domě číslo 1243/35 mi opravdu nikde neotevřeli, nuž dnes se člověk nediví. Ale potom, v telefonu…

„V našem domě už těžko najdete někoho, kdo by Drašnerovy znal,“ řekla paní Vaňková. „My jsme se sem přestěhovali v roce 1945, zrovna když odhalovali na domě pamětní desku. Ale to už Drašnerovi, otec, matka
i syn, byli tři roky po smrti. Každý rok dávají k té desce kytičku.“ (Dává jí Blahomíra Kubátová ze základní organizace ČSBS, v jejímž rajonu se ulice V háji nachází).
„My v tomto domě bydlíme až od roku 1956,“ doplňuje paní Marie Kočová, dcera ruského legionáře od Zborova. Ale o rodině Drašnerových vím. Popravili je za odboj. Hned v tom dvaačtyřicátém roce se do jejich bytu nastěhovali Němci. Po válce tam bydleli nějací Dvořákovi a víc nevím, ani kdo tam bydlí dnes…“
Ulice V háji, ležící poblíž Vltavy na holešovické straně Libeňského mostu, má, vzhledem ke stěnám čtyř závodů, jen šestnáct obytných domů. Přitom, kromě pamětních desek Drašnerových a Františka Kohouta, nacházíme hned naproti, v domě číslo 1181/26, desku s tímto textem:
Vraťme se do domu číslo 1243/35, k rodině Drašnerových… Hrdinové českého odboje organizace ÚVOD…
Koncem roku 1939 bylo na schůzce Vladimíra Krajiny, redaktora Antonína Pešla, (první vedoucí ÚVODu, popraven v roce 1942), Františka Němce, Hugo Vojty, podplukovníka Josefa Balabána a Vladimíra Hory 27. prosince 1939 utvořeno Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Byly v něm zastoupeny tři složky domácí protinacistické rezistence – Politické ústředí, Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme. Například za ON to byli legendární Tři králové, podplukovníci Josef Balabán a Josef Mašín a štábní kapitán Václav Morávek.
Vzpomeňme několika předních pracovníků ÚVOD… Kromě prof. doc. Vladimíra Krajiny jmenujme jeho zástupce doc. Radima Nováčka, Vítězslava Dvořáka – Adlera, sokola, právního úředníka na Poštovním ředitelství Praha, který se mj. podílel na distribuci ilegálních časopisů V boj a Český kurýr, zatčený 30. června 1942… Dr. Vladimíra Hrubana, Dr. Otakara Lišku, popraveného 24. listopadu 1944… Hraběte Zdeňka Bořka – Dohalského, spojku mezi vedením ÚVOD a protektorátním premiérem Eliášem… Jindřicha Klečku, radiotelegrafistu i jeho ženu Boženu, která pomáhala při šifrování a dešifrování zpráv do Londýna a zpět… JUC. Rudolfa Mareše, tajemníka Kostnické jednoty a JUDr. Jaroslava Valentu, na kterých od podzimu 1941 ležela tíha ilegální práce ÚVOD… Antonína Hroudu s manželkou Magdou, v jejímž obchodě s kartáči a hřebeny v pražské Jungmannově ulici byla významná zpravodajská přepážka, kde se téměř každodenně konaly schůzky vedoucích představitelů organizace. Hrouda zahynul v Mauthausenu, jeho žena se vrátila z Ravensbrücku… Krejčího Václava Jelínka, u něhož byla další zpravodajská přepážka; byl ubit v říjnu 1941 v Pečkárně… Vzpomeňme i na spisovatele K. J. Beneše, profesora Josefa Grňu, Antonína Hampla, docenta Fischera a další s jejich programovou platformou z roku 1940 „Za svobodu, do nového Československa,“ což byl jeden z nejdůležitějších dokumentů ÚVOD… Významnou roli hráli poštovní zaměstnanci z podpůrných skupin ÚVOD… Ferdinand Malina, Jan Weil, Otakar Štoček a mnozí další… (Údaje čerpány z knihy Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt).

*

„Jistě, Drašnerovi z Prahy 7, vím. V jejich bytě měl úkryt docent Krajina, od nich odcházel do další ilegality v Českém ráji,“ řekl nám Dr. Jan Boris Uhlíř z Jednoty bratrské a pak stejně jako Ing. Živan Kužel z téže Jednoty, dodal: „ To víte, dnes už těžko najdete pamětníka, který by mohl zavzpomínat na rodinu Drašnerovu… Někdy brzy po válce byl o nich článek v Kostnické jiskře, ale dnes se už nedozvíte, kdo ho napsal. Asi už ani nežije…“
„Drašnerovi ze 4. patra domu číslo 35?,“ říká Jaroslav Čvančara, „ano, byl to ÚVOD, Drašner patřil k nejbližšímu okruhu docenta Krajiny. Krajina měl u Drašnerových jeden z nejvýznamnějších úkrytů, přežil
u nich i šťáru gestapa. Paní Drašnerová jela s Krajinou do Českého ráje. Drašnerovi plnili funkci spojek. A také pomohli ukrýt část Krajinova archivu na zahradě manželů Rozumových. Po válce se archiv díky paní Rozumové našel…“

*

A což hlas, vzpomínka člověka, který sice už také nežije, ale Františka Drašnera a celou rodinu znal osobně! Ano, přece jen máme takovou vzpomínku k dispozici… Prof. doc. Vladimír Krajina v knize Vysoká hra, vydané v roce 1994, se několikrát zmiňuje o svém blízkém spolupracovníkovi…
„Od 28. července do 26. září 1941 se už přestávala ozývat Morávkova a Peltánova radiostanice. Měla zůstat pouze rezervou vysílačky nás civilistů. Nepřetržité spojení s Londýnem bylo sice od 8. července 1941 obnoveno, ale celkově naše radiotelegrafická činnost poměrně dost ochabla. Na šifrách jsem u Drašnerů pracoval sám…“
„V říjnu jsem také pochopil, že je nejvyšší čas svou ilegalitu u Drašnerů opustit. Několikrát už mnoho nechybělo a mohl jsem náhodně padnout do rukou gestapa. Nejdřív ještě v Holešovicích, den nato na Letné u Rozumových, koncem měsíce u Patzlerů a ještě jednou u Drašnerů – stával jsem se psancem…“
„Byl na mne vydán zatykač. Dva měsíce – hlavně v Holešovicích – po mně páslo gestapo. Můj kruh se však neuzavřel… Znovu se projevila neuvěřitelná ruka prozřetelnosti, což jsem si začal uvědomovat až mnohem později.
Nejdřív 8. října 1941 při nenadále gestapácké prohlídce domu, kde jsem bydlel u Drašnerů. V malé nevytopené místnůstce, kde jsem měl svou postel, jsem se stačil instinktivně přitisknout pouze za skříň a spoléhat na štěstí…“
„… Před Vánoci jsem v bezpečném útulku u Drašnerů přirozeně i více vzpomínal na své nejdražší – uvězněnou ženu a dceru v opatrování babiččině…“
„V den atentátu na Heydricha jsem byl u Drašnerů překvapen nenadálou esesáckou razií. Na poslední chvíli jsem se levou rukou na poměrně silné šňůře od záclon pověsil za okenní kliku do záchodového světlíku, pravou jsem se přidržoval římsy a nekonečných dvacet minut jsem v napětí trnul. Další dvě noci jsem pro jistotu přespával pod žíněnou vložkou postele. Déle jsem u Drašnerů už ani zůstávat nechtěl. V polovině června nastalo stěhování do „bezpečného podzemí“ v Českém ráji, Františkem Drašnerem předem vyhlédnutého…“

*

Vladimír Krajina také vzpomíná, „jak jsme za jarního šera o sobotní noci neosvětlenými holešovickými ulicemi chodili po třech – chvíli s Kubišem, chvíli s Gabčíkem…“ (Nejmenuje zde Františka Drašnera, ale zmínka právě o holešovických ulicích zajisté napovídá, že k té procházce vyšel z bytu Drašnerových)… „Potichu jsem jim rozmlouval jejich úkol, k němuž se nechtěli přiznat. Nepřestávali tvrdit, že podobný úmysl nebo úkol vůbec nemají. Horlil jsem k nerozborné zdi. Uvědomoval jsem si velkou cenu jejich slibu. Až teprve po válce jsem se dozvěděl, že ho dali přímo prezidentu Benešovi. Na druhé straně jsem měl chápat bezmocnost domácí odbojové organizace, jejímž jménem jsem si tenkrát dovolil jednat. Rozcházeli jsme se s tím, že se LIBUŠE vynasnaží přimět Londýn ke zrušení jimi daného slibu. Při loučení však Gabčík i Kubiš zdůrazňovali, že žádný atentát dělat nemají, že to byla jen naše fikce. Mluvil jsem tehdy také o Panenských Břežanech. Zkoušel jsem, budou-li chtít o Heydrichově sídle znát něco dalšího…“
…Na holešovických ulicích… Na ulici V háji… Čtyři pamětní desky, spolu s profesorem Krajinou šest hrdinů odboje v jedné jediné ulici o šestnácti domech… Kdo to říká, kdo píše a lže, že tento národ nebojoval?!

Karel Kroupa

Jaroslav Čvančara, Někomu život, někomu smrt:
František Drašner (1. 8. 1895 ve Vamberku). Legionář, poštovní úředník. V roce 1923 se manželům Drašnerovým narodil syn František, budoucí lékárník. Bydleli v Praze VII, Holešovicích-Bubnech, Zubatého čp. 1243/35 (Dnes V háji). Drašnerovi byli členy pražského sboru Jednoty bratrské. Prostřednictvím bratří Plecháčových se spolu s manželkou stal blízkým spolupracovníkem doc. Krajiny a R. Mareše. Drašnerovi jim ve svém bytě poskytli úkryt. V době druhého stanného práva zde doc. Krajina přečkal za dramatických okolností německou razii. V poslední chvíli vylezl oknem a přitisknut ke zdi zůstal stát ve značné výšce na římse po celou dobu policejní prohlídky.
Vilemína Drašnerová-Hurdálková (1. 5. 1897 ve Vamberku) Marešova spojka. Doprovodila v červnu 1942 Krajinu vlakem do Turnova na českobratrskou faru k P. Glosovi… Drašnerová byla zatčena 19. 8. 1942 a v 16.00 hodin dopravena na Pankrác do cely č. 213. Následující den byli zatčeni manžel a syn. Matka kapitulovala až před Nachtmannovou hrozbou, že jí před očima zabije dítě…
Manželé Drašnerovi, jejich syn František, manželé Šmakalovi, dále… Drašnerovi byli zastřeleni v Mauthausenu 24. 20. 1942. Vilemína v 10.34, manžel František ve 14.08 a syn František ve 14.10 hodin.