Síla lásky a slova básníka

V posledních letech, která mne stíhala osobními bolestmi a ztrátami blízkých, jsem často přemýšlela o tom, proč můj otec František Kalvoda z Tišnova, zavřený v Brně od srpna 1941 do listopadu 1942, nikdy o nuceném pobytu v Kounicových kolejích nemluvil; vzpomínky musely být velice trýznivé. Téměř rok po maminčině smrti se mi po více než šedesáti letech z pozůstalosti její sestry dostala báseň napsaná v Kounicových kolejích k jejím 28. narozeninám. Maminka bývala po zatčení manžela často návštěvou u své sestry v Boskovicích, které patrně tento poklad svěřila, aby se nedostal do rukou gestapa, jež u nás konalo pravidelné prohlídky. V tatínkově pozůstalosti se našla kromě jiných zajímavých památek z Kounicových kolejí také druhá báseň, napsaná pro jeho maminku Marii Kalvodovou z Blanska. Verše jsou napsány na tvrdším papíru tatínkovým krasopisem (ten mu podle svědků zachránil život, protože dostal možnost pracovat ve skladu a vést zápisy) a doplněny jeho kresbami růží.
Kdo je autorem těchto malých příležitostných dílek, psaných potajmu na objednávku, z dobroty, toužící potěšit alespoň na dálku ujištěním o svém životě? Spoluvězeň spisovatel Vladimír Šacha ze Žďáru nad Sázavou, který se po delším věznění v Dachau také dožil konce války. Pro dobovou ilustraci beru na pomoc jeho knihu „V zahradě muk“, vydanou roku 1946, v níž je 68 stránek věnováno Kounicovým kolejím. Záměrně pomíjím líčení poprav a hrůz v areálu původně určeném pro klidné studium. Uvědomuji si, jakou sílu mělo v těžkých dobách slovo básníků a spisovatelů. I v Kounicových kolejích se zásluhou mého tatínka dostávaly do prádelny, „ševcárny“ a dokonce i na samotky dosti nebezpečnou cestou knihy z kolejní knihovny, uschované ve dvou bednách za složenými zahradními lavicemi ve skladišti. Vězni tak mohli číst T. G. M., Beneše, Gida, Vančuru, S. K. Neumanna, Olbrachta, Manny... Zajímá mne také, kam se dostaly portréty zakladatele studentských kolejí a jeho manželky a zda se uschované knihy po válce vrátily do knihovny.
Vladimír Šacha líčí bližší okolnosti vzniku obou básní. Píše, jak se po delší době sblížil s mým tatínkem Františkem. „Slíbil jsem mu své poslední verše (ještě jsem slibu nedostál) a on mne dokonce přinutil, že jsem se „inspiroval“ ke dvěma špatným básním jeho matce a manželce. Bylo to takové divné psáti po dlouhých měsících
s vyhlídkou na sv. Václava (popraviště) nebo uprostřed salámu a cibule. Vím, že jsem přece něco složil o růžích, o kříži a o lásce. Jediné verše za pět roků. Ne, nechci je viděti.“
Šacha své básně patrně skutečně již nikdy nespatřil a Vy jste prvními nerodinnými čtenáři, kterým teď zmíněné básně předkládám.
Blahopřání není podepsáno, pouze parafováno. Ani mi bohužel není známo, jakou cestou se z Kounicových kolejí k mamince dostalo. Pamatuji se jen, že pravidelně, i v tuhých zimních mrazech, chodívala po Mučednické ulici, aby v případě šťastné náhody zahlédla manželovu tvář. Básně jsou dokladem toho, že láska a vzpomínky byly ve vězení tím, co pomáhalo přežít.
Laskavým čtenářům těchto řádků adresuji jeden dosti bolestný dotaz, zda je někomu známo jméno malíře Zošického, vězně Kounicových kolejí. Od konce války se tatínek pokoušel najít bližší informaci o něm, a protože neuspěl a malíř se neohlásil, domnívám se, že se konce války nedožil. Snad se najde alespoň někdo z blízkých, kdo by o něm mohl poskytnout bližší informace; neznám bohužel ani datum jeho narození, ani bydliště. Spoluvězeň pan Bohuš Sedlák z Tišnova si sice kdysi matně bližší okolnosti připomněl, ale ani on si již pro pokročilý věk nebyl příliš jistý. Kresby z Kounicových kolejí uchovávám jako drahocennou památku. Portrét maminčin a můj autor kreslil podle fotografie, tatínkovy portréty podle skutečnosti.
Tato malá vzpomínka je jakýmsi malým poděkováním panu Šachovi i výzvou k tomu, abychom častěji vzpomenuli našich obětí i našich drahých, kteří místo práce a životního klidu v rodinném kruhu a mezi blízkými přáteli zažívali kvůli rozpínavosti a nadřazenosti jiných kruté chvíle lidského ponížení a utrpení.

Jana Koudelková