Sudetský landsmanšaft a Německo

Velmi často slyšíme varování až výhružky, že náš postoj k sudetským Němcům kazí dobré vztahy s naším velkým sousedem. Často se i vynechává zaměření našeho nesouhlasu s postoji poměrně malé skupiny bývalých občanů Československa a zlovolně se naše stanovisko zevšeobecňuje a rozšiřuje na Německo nebo německý národ. Je nutno konstatovat, že podobný nešvar se zahnízdil při komentování různých politických otázek, kdy se neuvádějí fakta, objektivní a vyvážené názory, pro a proti, ale slyšíme jen polopravdy, tendenční hodnocení, snahu o senzaci a větší zajímavost, tlumočení pouze negativních stránek problému a jiné podobné praktiky. Stalo se tak znovu při komentování odhalení pomníku našemu druhému prezidentovi Dr. Edvardu Benešovi.
V prvních komentářích jsme nezaslechli ani slovo o obrovském významu Dr. Beneše pro vznik a svobodnou existenci našeho státu, ale relativizování jeho historického významu, náznaky, že socha Dr. Beneše poškozuje náš vztah s Německem apod.
A teď, jak je to s naším vztahem k Německu.
Nikdy nemohou být zapomenuty hrůzy a neštěstí, které nám přivodilo nacistické Německo v letech 1938 až 1945. Oficiální Německo nenapadá výsledky Postupimských dohod, přiznává odpovědnost za svou nacistickou minulost a všelijak se snaží odškodnit nejvíce postižené německou okupací. Vnímáme kladně současné postoje německé vlády k výrokům vedoucích činitelů landsmanšaftu, zejména B. Posselta a jejich protektora
E. Stoibera, vnímáme kladně demokratické činy těch Němců, kteří protestují a staví svými těly hráz proti výstřelkům a demonstracím pravicových extremistů velebících Hitlera, Hesse a nacismus.
S touto částí Německa můžeme v klidu žít a společně budovat takovou Evropu, která zabrání nevraživosti, válce a jakémukoliv návratu k období první poloviny minulého století.
Avšak v Německu existuje skupina, která sice mluví také německy, ale úplně jiným jazykem. S těmi, kteří zapomínají na tehdejší historické skutečnosti, kterým dějiny dvacátého století začínají červnem 1945, kteří nepřiznávají tehdejší chování sudetských Němců, kteří rozbíjeli náš společný předválečný stát a v duchu doufají, že se jim to znovu podaří. S těmi, kteří ve značné míře byli osobně zodpovědní za zvěrstva, zatýkání, věznění, mučení a vraždění našich lidí, kteří rozbíjeli rodiny, trhali děti od matek, poněmčovali, pracovali na plánech, jak udělat z Čech a Moravy německý prostor, spolupůsobili při genocidě národů – ne s těmi, pokud nezmění své zakotvení v nacistickém Německu a nepřestanou předkládat své požadavky a nenávistně napadat náš stát
a národ, my odbojáři a všichni opravdoví vlastenci souhlasit nemůžeme. Bedlivě posloucháme, co říkají a čteme, co píší a zjišťujeme otevřenou a skrytou nenávist ke všemu českému, k osobnostem našich dějin, kterých si vážíme a k celé naší minulosti.
Tyto postoje nás vracejí do třicátých let, do let Henleina a Franka a v plné míře odporují duchu Evropské unie. Proto nebudeme ani v budoucnu mlčet na jejich invektivy, na hanění, na jejich snahu zaměnit poražené viníky za oběti, nevidět příčiny a důsledky druhé světové války ve správných proporcích. Ano, nelze podmínky roku 1945 vztahovat na dnešek. Vítězní spojenci, ke kterým jsme patřili, chtěli Evropu uchránit před novou světovou válkou, která dvakrát před tím vzplanula ve jménu „Lebensraumu“ pro německý národ, ve jménu sjednocení všech německy mluvících občanů bez ohledu na státní hranice. Proto došlo k odsunu a vrátit historii přes snahu o její zkreslení nelze.

Pavel Vranský