Tak to vidí čtenář
Sil už mnoho nezbývá… ale doufám!
Se zájmem jsem si pročetl první číslo Národního Osvobození nového roku 2012. Je velmi zdařilé, jako ta loňská. V určitém smyslu nastavilo zrcadlo prošlé etapě – době, ve které se mi budoucnost jevila v osvícené podobě. Tento pocit ve mně vzbudilo zveřejněné poděkování prezidenta Václava Havla, jasně adresované všem žijícím i nežijícím příslušníkům našich národů, kteří neváhali prolít krev v boji za osvobození své vlasti na východní, západní i domácí půdě. Taková prohlášení a vyjádření hluboké úcty všem odbojářům a poklonu památce padlých hrdinů, které nenese ani stín jakékoliv ideologie, jsem v takové podobě už nikdy nezaznamenal. (Pozn. red.: Jde o výňatek z Havlova projevu na shromáždění veteránů a odbojářů u příležitosti 50. výročí ukončení druhé světové války v Evropě na III. nádvoří Pražského hradu 8. května 1995.)
Soudím, že tato slova se do paměti současných generací moc hluboko nevryla. Opět jsme po řadu let svědky černobílého hodnocení role a podílu československých občanů v boji za svobodu a obnovení suverenity Československé republiky jako v období totality, ale v opačném gardu. Proces likvidace komunistické ideologie v přechodu k postkomunistické společnosti je infikován ideologii kapitalismu v té nejhorší překonané formě. Důsledkem toho je dnešní podoba stavu věcí, poměrně správně vyjádřená článkem Evy Miesslerové v tomtéž čísle NO (Rozebrali si národní majetek,NO č. 1/2012, str. 3). Připadá mi nesmyslné až přihlouplé, strašit občany ještě dnes, po dvaadvaceti letech, návratem komunismu, kdykoliv se vládnoucí cítí v ohrožení ztrátou svých mocenských pozic. Ani naše ukotvení v demokratických strukturách Evropy nepovažuji za dostatečné zabezpečení naší existence. Obávám se, že z toho nemají dobrý pocit ani ti nejlepší z nás, kteří se zasloužili o naši svobodu, když vidí, jak podivně a podezřele se otáčí kolo našich dějin. Oni mají v živé paměti, jak se přepisovaly dějiny za jejich života a nemohou se smířit s postoji našich volených zástupců, představitelů veřejného života i členů vlády, za podpory médií a veřejnoprávní televize. Mají ještě dost sil čelit tomuto novodobému přepisování našich dějin?
Sil už mnoho nezbývá, ale odvaha jim nikdy nechyběla a nechybí ani dnes. Článek Taková jsou fakta (NO č. 1/2012, str. 3) o sudetoněmeckém landsmanšaftu je toho důkazem.
Ano, my všichni si přejeme mít dobré vztahy s našimi sousedy a s Německem zejména. Přátelské poměry jsou základem mírového života Evropy. V tom je hlavní smysl rozvoje vzájemné důvěry. A naše úsilí musí být vedeno směrem k majoritnímu proudu společnosti. Proto je nemyslitelné, a možná i záměrně kontraproduktivní, nahrazovat toto úsilí kontakty s pochybným sdružením, které je zmítáno idejemi stesku nad výsledkem druhé světové války a jejichž nositeli jsou pouze potomci neblaze proslulých bývalých občanů někdejší Československé republiky. Nenáviděli Masaryka a Beneše tehdy a nenávidí je i dnes. Je ostudné, že vysocí představitelé našeho státu veřejně přispívají k jejich legalizaci v rámci evropského prostoru.
To je smutné konstatování, že tomu skutečně tak je a současně je mi líto těch bojovníků, kteří již postupně odcházejí z našeho života, jak o tom svědčí stále delší seznamy jmen ve sloupku Vzpomínáme. Nelehko se odchází s vědomím, že svedený boj s nepřítelem byl marný. Proto pevně věřím, že něco podobného se našim hrdinům nepřihodí. A doufám, že se s mnohými ještě setkám osobně nebo na stránkách Národního Osvobození.
Ing. Karel Nedvídek
Vyšlo v čísle 3 (1. února 2012)
