Tobruk

Nejdůležitější bojové nasazení čs. vojenské jednotky na Středním východě byla účast na obraně důležitého středomořského přístavu Tobruku od 22. října 1941 do 7. dubna 1942. V době, kdy čs. jednotka byla vyslána do Tobruku, bránila tuto strategickou pevnost na cestě do Egypta a k Suezskému průplavu anglická vojska proti přesile obléhajících německých a italských divizí. Tobruk byl obehnán důmyslnou obrannou linií pevnůstek vybudovaných italskou koloniální správou. Čs. jednotka v počtu asi 800 vojáků byla přidělena k polské brigádě, která hájila důležitý západní úsek, který byl považován za těžce udržitelný protože nepřátelé drželi výhodné postavení na pahorku Ras-al-Madauuar, které původně patřilo do obranné soustavy Tobruku, a z kterého bylo možné ovládnout celý tento úsek fronty. Čs. jednotce byl vymezen úsek v délce 5,7 km, který se opíral o 13 pevnůstek. Přední nepřátelské linie byly vzdáleny v některých místech pouhých 80 m. Do úseku patřila i vybudovaná silnice Derna-Tobruk, kterou čs. vojáci museli bránit proti možnosti proniknutí nepřítele do Tobruku. Celý tento západní úsek byl pod častou dělostřeleckou palbou a do prostoru bráněného čs. jednotkou padlo týdně až 2400 dělostřeleckých granátů a min. Kromě neustálé pohotovosti podnikali čs. vojáci každodenně průzkumné a výzvědné hlídky k nepřátelským pozicím i za ně.    
V listopadu převzal operační velení nad armádami osy v severní Africe slavný německý generál Ervín Rommel a připravoval dobytí pevnosti Tobruk, která stála v cestě jeho plánů na postup do Egypta a k Suezskému kanálu. Avšak několik dní před tím, než mohl začít, předešla ho ofenziva britské 8. armády, ke které patřily i jednotky v obléhaném Tobruku. Při této ofenzivě dostala tobrucká posádka úkol, aby vlastním výpadem prolomila obkličovací okruh na jihovýchodním perimetru a spojila se postupujícími britskými jednotkami. V souvislosti s tímto úkolem měli příslušníci čs. praporu všemi prostředky kontrolovat, odhalit a znemožnit každý nepřátelský pokus o přeskupení sil na hlavní bojiště. Dále měl polský útvar, ke kterému patřila i čs. jednotka, v okamžiku, kdy britské jednotky nastoupí k průlomu nepřátelských pozic na jihovýchodě, zahájit odlehčovací útok. Tento výpad se uskutečnil 21. listopadu. Prudké boje včetně četných náletů střemhlavých bombardérů pokračovaly a vyvíjely se z počátku v neprospěch obránců. Po porážce německo-italských sil v bitvách jihovýchodně od Tobruku musely německé a italské oddíly pod tlakem polské brigády a našeho praporu na západním úseku fronty ustoupit a o den později nastoupila jedna posílená rota praporu k výpadu a pronásledování ustupujícího nepřítele.
V lednu 1942 byla 2. rota praporu pověřena ochranou hlavního stanu britského XII. sboru a dostala se až k městu Derna. Fronta se ustálila a čs. jednotka v Tobruku byla dále sužována bombardováním. Zvláštní nebezpečí tvořila minová pole, která občas zavál písek, jakož i velký liják s povodní, který odnesl vše, co mu stálo v cestě. Ostatní roty byly nasazeny k střežení některých letišť a vybudování obrany proti případným výsadkům a také k ochraně tobruckého přístavu.
Nepřítel dostal  posily a koncem ledna znovu nastoupil a blížil se k Tobruku. Čs. jednotka se na krátkou dobu vrátila do svých bývalých postavení na obranném perimetru. V březnu byla jako poslední z původních obránců obklíčeného Tobruku vystřídána. Během svého pobytu v Tobruku měil čs. 11. prapor východní 14 padlých, 26 těžce zraněných a 55 lehce zraněných vojáků.