Umění české literatury? Pouze čistá politika!
Před pokřivenou tváří české literární, nakladatelské a knihkupecké smetánky v sále Městské knihovny v Praze, se odehrávalo letos koncem dubna v přímém televizním přenosu na ČT 2 neobvyklé představení. Pod záštitou (a v nepřítomnosti) exprezidenta Václava Havla (studujícího v tu chvíli ve washingtonské knihovně), za asistence ministra kultury Pavla Dostála, se v pološeru udělovaly ceny Magnesia Litera.
Moderátorem show byl opět dnes již zcela flexibilní písničkář Jan Burian. Nikdo z přítomných, ani z televizních diváků, nemohl pochybovat, komu bude Hlavní cena Magnesia Litera přidělena. Vždyť dostala dokonce dvě nominace najednou za prózu a nakladatelský počin. Titul Kniha roku 2005, doplněný finanční „minerálkovou“ odměnou 200 000 Kč ze sponzorství jedné společnosti českých pramenitých vod v italském vlastnictví, byl udělen jediné knize, „mašínovskému“ románu Čechoameričana Jana Nováka „Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války)“ z brněnského nakladatelství Petrov. Novák pochází z rodiny českých emigrantů roku 1969, s nimiž ve svých šestnácti letech odešel do USA. V nakladatelství manželů Škvoreckých vydal povídkovou knihu Stripteas Chicago a Samet a pára či Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci a dva nebo tři filmové scénáře. Na „mašínovskou stopu“ jej přivedl Miloš Forman.
Cenu Knihy roku Magnesia Litera předznamenala rigorózní slova šéfredaktora nakladatelství Petrov Miloše Voráče. „Jde o to, jakou míru legitimity dáme komunistickému teroru a jakou v nepřímé úměře dáme legitimnímu mašínovskému, protikomunistickému odboji.“ A tak v mnohaleté tahanici mezi nejvyššími ústavními činiteli a orgány demokratické moci, zda udělit či neudělit Mašínům nejvyšší česká státní vyznamenání, zvítězil nakonec kompromis a hybrid.
V předvečer letošního státního svátku Dne osvobození 8. května 2005 předběhli organizátoři slavnosti Magnesia Litera tradiční shromáždění udělování řádů a vyznamenání na Pražském hradě. Tímto čestným aktem ve vztahu k autorovi a Mašínům dali exprezident, ministr kultury, profesní kulturní svazy a spolky najevo svou poctu a úctu jejich činům a skutkům.
Sám Jan Novák cituje v této knize Ctirada Mašína: „ Rozhodli jsme se za žádnou cenu se nevzdat, proto jsme byli tak bezohlední – podobně jako komunisti a před nimi nacisté. Ovšem ti si na rozdíl od nás k tomu přizpůsobili zákony.“
Inu, byla oceněna „nezměrná statečnost a hrdinství“ bratrů Mašínových v boji proti komunismu. V něm, jak známo, nechyběli ani „zásluhy“ z jejich vraždění občanů na území Československa a Německa. Zabili dva československé policisty, jednoho českého civilního občana a dva německé policisty, další dva Němce postřelili, z nichž jeden na následky zásahu zemřel. Způsobili spolu s dalším komplicem Milanem Paumerem smrt šesti lidí. Organizátoři Knihy roku Magnesie Litery nalezli nyní velmi schůdné řešení. Ocenili mašínovsky laděnou prózu a vyhlásili ji za literární objev roku 2005. K dobrému tónu tohoto činu se manifestačně přihlásila Obec spisovatelů, PEN klub, nakladatelské a knihkupecké svazy a všechny vrcholné a příbuzné kulturní české instituce. Chyběli jenom čeští odbojáři – členové Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské.
Mediální podpora udělené ceně se dá srovnat pouze s aktivitou, která u nás předcházela vydání Brežněvovy trilogie o Malé zemi. Snad už tentokrát jenom budou chybět čtenářské konference a literární sympozia.
K ocenění obou Mašínů, Ctirada a Josefa, kteří podle Velkého slovníku Diderot (199) založili v roce 1950 protikomunistickou skupinu a v roce 1953 se probili přes NDR do Západního Berlína, podtrhla následujícího dne i Česká televize. Její komentátor Událostí položil autorovi knihy Janu Novákovi otázku, zda by bratry Mašínovi na návrh Senátu Parlamentu ČR vyznamenal řádem. Ten odpověděl: „Asi, jo!“
Barvu nakonec zcela přesvědčivě odhalily Lidové noviny ze středy 27. dubna 2005. Jaromír Slomek ve Sloupku LN „Pootevřená cesta na Hrad?“ mj. uvádí: „Má-li se dostat společenského uznání reprezentativním osobnostem antikomunistického odboje, nespraví to žádná literární či knižní cena. Satisfakcí může být například státní vyznamenání z rukou prezidenta republiky Václava Klause. Třeba ta satisfakce přijde. Pro začátek by si pan prezident mohl přečíst prózu Jana Nováka.
Tematickou stranu, věnovanou Ctiradu a Josefu Mašínovým, uvádějí LN titulkem: „Bratři Mašínové – umělci se staví za bojovníky proti komunismu“. Ctirad Mašín na otázku Ondřeje Horáka, zda by udělal dnes něco jinak, odpovídá: „Šel bych do toho ostřeji, abych komunistům nadělal ještě víc škody.“ Jak vyplývá z dalšího, po návratu do vlasti netouží: „Člověk by musel být blázen, aby se do toho systému vracel. Proč? Abych se bavil s komunistickými soudci?“ Ke cti Lidových novin však na druhé straně slouží, když na tematické straně nepomíjí reprezentativní výzkum v malé noticce pod titulkem „Většina lidí považuje Mašínovy za vrahy“: „Jak vidí současná populace bratry Mašínovy, zjišťovala v říjnu 2003 pro Českou televizi agentura STEM. Muže, kteří se v roce 1953 prostříleli do Západního Berlína, před dvěma lety považovalo 55 respondentů za vrahy. Pro pouhých třicet procent byli členové skupiny bratrů Mašínových hrdinové.“
Ale i na to má Ctirad Mašín definitivní odpověď. Na otázku „Největší rozpaky z vašich činů budí zastřelení pokladníka Rošického, ´nevinného civilisty´ poznamenává: „Oni byli všichni hrozně nevinní! Ten pokladník byl ozbrojený a pracoval pro komunistický režim.“
Významnou plochou se o propagaci Hlavní ceny Magnesia Litera a knihy postaral i Zdenko Pavelka svým rozsáhlým rozhovorem s Janem Novákem v Právu, v literární příloze Salon. Ač se Zdenko Pavelka úzkostlivě staral, aby nespadl spolu s respondentem do jednoho špinavého bahna doby, projevila se tu opět jenom nepředstavitelná bída filosofie. To konečně prokazuje Pavelka v jedné z nejožehavějších otázek, kterou Novákovi položil, z níž vyjímám: „Vaše vyprávění o Mašínech je pro mě mimořádně poctivým pokusem popsat celou historii včetně širších souvislostí. Nechávám stranou, že je to navíc thrillerově strhující čtení. Jejich příběh má naprostou logiku, asi pro ně v situaci, kterou neurčovali oni, nebylo jiné cesty než vzdor a odboj. V tomhle smyslu a podle toho, co jste řekl před chvílí, jim asi přísluší hrdinský přívlastek. (podtrženo Z. H.) Ale – nepokouším se teď soudit jejich ostatní akce – i díky vaší knize si myslím, že zabití účetního nebylo aktem boje s komunisty, ale vraždou, se kterou hrdinství dohromady nejde.
Na tuto otázku se Pavelkovi mj. dostalo jediné odpovědi z úst autora: „Ale to už je váš výklad. Mašínové se rozhodli vrátit ránu v třídním boji, kde jim byla přisouzena role otloukánků, protože k takové reakci byli vychováni, jednak doma otcem, generálem Mašínem, jedním ze tří králů protinacistického odboje, a jednak válkou, v níž vyrůstali a v níž mimochodem už jako kluci vlastně v odboji pracovali. A oni se nedopouštěli nějakých teroristických činů, že by někam dali bombu a zabili třeba úplně nevinné lidi. Oni přejali otcovou zásadu, že lidé, kteří se zbraní v ruce hájí režim, jenž vraždí nevinné lidi, jenž je posílá po desetitisících do lágrů a uranových dolů, jenž je obírá o všechno, na co celý život pracovali, jenž arogantně tvrdí, že má patent na rozum a jenž obehnal celou zemi drátem a ani nenechal aspoň odejít lidi jinam, že takoví lidé se musí za svou kolaboraci s totalitní mocí zodpovídat. Komu asi svěřil stalinský režim v roce 1951 pistoli? Přitom Josef Mašín zastřelil toho člověka jeho vlastní pistolí, takže se těžko dá tvrdit, že to měl předem v úmyslu.“
Horší už je jenom to, že tato slova čteme v době, kdy v USA, které vedou agresivní válku proti zemi, v níž nenalezly žádné předpokládané jaderné a biologické zbraně, je ročně zastřeleno téměř 16 tisíc občanů z legálních i nelegálně držených zbraní, kdy se budují elektronické zátarasy na americko-mexické hranici, kdy se podobné zátarasy s americkou pomocí a z grantů EU vybudovaly na hranicích EU v Litvě proti údajnému ruskému nebezpečí. Objektivistické Pavelkovo konstatování v rozhovoru s Janem Novákem, že nebylo jiné cesty než vzdor a odboj, je výsledkem pokřiveného charakteru a morálky nejenom Zdenko Pavelky – ale i jim redigovaného „literárního“ Salonu.
Ve stejné době, kdy byla udělena Hlavní cena Kniha roku 2005 Magnesia Litera Novákově knize „Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války)“ se na knižních pultech v ČR objevil další literární „skvost“, kniha disidenta a prosudetoněmecky orientovaného českého politika Emanuela Mandlera (vydaná jeho vlastním nákladem): „Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992“. Do závěru knihy je začleněn rozhovor šéfredaktora Mladé fronty DNES Pavla Šafra s Emanuelem Mandlerem. Z něho se čtenář dozvídá nepředstavitelné lži a nehoráznosti o německé okupaci Československa, o heydrichiádě (tak by prý nakonec reagovala každá moc, v níž by došlo k atentátu). Čteme o vcelku zanedbatelném počtu obětí v letech 1938–1945 (neboť šlo především a vlastně jenom o německé zúčtování s českými a německými Židy). Dozvídáme se o nepředstavitelných obětech Němců, s nimiž si Češi vyřídili své účty při odsunu v roce 1945. A bylo jich podle E. Mandlera nejméně tolik, ne-li více, kolik zamordovali Němci za protektorátu Čechů. Prý jsme na tom byli konec konců nejlépe ze všech okupovaných zemí, kde byla nastolena moc Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera.
Podobný hnus se člověku téměř nechce číst v naší rodné mateřštině.
Tolik se podobá bohužel i některým faktům, zveřejněných v nedávno vydaném českém překladu tlusté knihy Friedemanna Bedürftiga „Třetí říše a druhá světová válka – Lexikon německého nacionálního socialismu 1933–1945“. Nutno však objektivně uznat, že toto dílo je ve srovnání s knihou Emanuela Mandlera o poznání solidnější!
