Vy za nic nemůžete!

Hodně času bývalí vězni koncentračního tábora Sachsenhausen trávili s mládeží. Otevřeně vyprávěli o všem, co v tomto zařízení, kde „práce osvobozovala“, zažili. Ač to pro ně mnohdy bylo nesmírně bolestivé, odpovídali na dotazy. Množství mladých lidí z různých koutů světa se sešlo i na besedě s Adolfem Burgrem, viceprezidentem Mezinárodního sachsenhausenského výboru a předsedou Historické skupiny Sachsenhausen při ČSBS.

Mnozí z posluchačů do přednáškové síně usedali s úsměvem na tváři. Postupně, jak minuty plynuly a slova seřazená do šiků nemilosrdných faktů z minulosti přivolávala obraz nacismu, se tváře měnily. Úsměv vystřídal údiv, šok a pak, u německých posluchačů stud.
Adolf Burger plynulou němčinou vyprávěl o řádění henleinovců, o protektorátu Čechy a Morava, o Slovenském štátu, Tisovi a Hlinkových gardách, o všem, co jako vězeň koncentračních táborů zažil. Hleděl do očí svých mladých posluchačů a zdůrazňoval: „To nespáchal německý národ, to nedělali všichni Němci. Vinu za všechny hrůzy nesou nacisté, vina leží na lékařích, vědcích, na odbornících z firem jako I. G. Farben. Vy jste mladí a žádnou vinu nenesete. Nesmíte však připustit, aby neonacismus zvedal hlavu.“ Mezi posluchači seděla i Madeleine Tost, šestadvacetiletá Němka z Chemnitzu, která v současné době studuje dějepis a angličtinu na Technické univerzitě v Liberci. Jen ona sama ví, co se jí honilo hlavou, když s českou skupinou usedala do autobusu, jenž ji vezl do Berlína a následně do Sachsenhausenu. Jen ona sama ví, co se jí honilo hlavou, když naslouchala vyprávění Adolfa Burgra, když na každém kroku slyšela, co nacisté napáchali. Ať už jí hlavou probíhalo cokoliv, musela projevit obrovskou dávku odvahy. Ona, Němka, byla ve skupině Čechů, bývalých vězňů, kteří na vlastní kůži zažili, co němečtí nacisté „uměli“. Nikdo jí nic nevyčítal. Všichni ji mezi sebe s naprostou samozřejmostí přijali, až jí to vehnalo slzy do očí.
Z besedy odcházela zamyšlená a dlouho seděla v hale, kde se prodávaly knížky.
„Madeleine, jak se teď cítíte po tom všem, co jste tady slyšela?“ ptám se.
„Já špatně mluvím česky, ale snažím se,“ vyhrkla rozpačitě lámanou češtinou. „Nikdy jsem neslyšela mluvit lidi, kteří přežili koncentrační tábory. Bylo to pro mne velice zajímavé. Nemám problém s tím, že jsem Němka. Jsem mladá, já přece vinu nenesu. Je dobře, že staří lidé mluví s námi mladými o tom, co se stalo. Je to pro nás velice poučné.“
Ani pro Němce, kteří si nacismem ruce nepošpinili, nebyla setkání s bývalými vězni lehká. Navzdory tomu přišli, aby ukázali, že Němci už válčit nechtějí. Smutek opět rozbolavěl i duši čtyřiasedmdesátiletého Wernera Gebharta, sociálního demokrata z Berlína. Chvíli naslouchal, jak polský vězeň číslo 67 913 J. Tylus pokřikuje na Ukrajince sedícího přes uličku: „V kterém komandu jsi byl? Kam tě nahnali?“
„Do Klinkerwerku,“ odtušil Ukrajinec.
„Tak to jsme tam byli spolu,“ ozvalo se polsky.
„A vzpomínáš si ještě na…?“ otázka stíhala otázku. Vězni z tohoto vedlejšího tábora si měli o čem povídat.
Vtom špatně slyšící Gebhart prohodil: „Můj táta byl komunista a maminka katolička. Esamani ji zastřelili, když mi byly dva roky. Tehdy mne držela v náručí,“ a názorně ukazoval jak, aby měl jistotu, že jsme mu porozuměli. V tu chvíli vypadal, jako by mu smrtící hvizd kulek opět zněl v uších. „Co následovalo pak?“
„Bylo to těžké,“ mávl rukou v odpověď a vzápětí z kapsy saka vytáhl obrovskou tabulku čokolády. Všechny kolem počastoval a odešel.