Výročí k osvobození koncentračního tábora Sachsenhausen

Od osvobození koncentračního tábora Sachsenhausen uplynulo 60 let

Zde byla celá Evropa – v místech, kde pláče snad i kámen
„Když 22. a 23. dubna 1945 sovětští a polští vojáci, nejspíše náhodně, otevřeli vrata, nad nimiž byl nápis „Práce osvobozuje“ a vešli do koncentračního tábora Sachsenhausen, spatřili zcela liduprázdné a zdevastované místo. Pouze z několika nemocničních baráků se k nim sotva vlekla hrstka zcela vyčerpaných a nemocných lidí. Jen chabě jásali. Táborový zvon, za jehož vyzvánění devět strašných let pro desítky tisíc vězňů mnohosetkrát začínal a končil další táborový den plný útrap, teď vyzváněl, aby oznámil osvobození těch několika málo vězňů, jimž se podařilo přežít.“ Takto den, na nějž vězni tak toužebně čekali, popisuje profesor, doktor Günter Morsch, ředitel Fondu Braniborského památníku.
Slzy a jásot, tentokrát hlasitý, zní Sachsenhausenem zalitým jarním sluncem. Svědomí světa se v polovině letošního dubna obrátilo právě sem. Bránou s nápisem „Arbeit macht frei“ i bočními přístupy se sem hrnou zástupy mluvící všemi evropskými jazyky. Někdo se belhá o berlích či s hůlkou, jiný přijíždí na invalidním vozíku… Bývalé vězně tábora lze poznat na první pohled. Byť ústa mnohých protepluje úsměv, jejich oči, i po
dlouhých desítkách let, odrážejí smutek a nezměrnou bolest prožitých hrůz. Navzdory tomu sem přijeli, aby ještě jednou aspoň v duchu promluvili s přáteli, spoluvězni, kteří nacistickou zvůli nepřežili. Přijeli sem, do míst, kde pláče snad i kámen, aby vzpomínali na obětavou pomoc, solidaritu a podporu druhů ve vězeňském mundúru. Tady, mezi stěnami zahalenými do rubáše fotografií a textů výstavy nazvané „Zde byla celá Evropa“, poznali absolutní zlo a absolutní dobro. Mnozí z nich trpěli a dosud trpí syndromem vězně koncentračního tábora. Ve svém autobiografickém románu „Čepička“ to živě popsal Norman Frister. „Můj dům zůstal v Sachsenhausenu a já se do něj každý večer vracím,“ tak jeden holandský Žid odpovídal na manželčiny výčitky, proč pořád jezdí do Oranienburgu, do míst, kde prožil nejstrašnější část života.
Byla strašná i pro vězně číslo 67 492 Jaroslava Vrabce. „V koncentráku jsem byl od 27. října 1939. Osvobození jsem se dočkal až 5. května 1945. To už jsem měl za sebou i pochod smrti k Baltu.“ Vzpomíná a rozhlíží se kolem. „Támhle byly kulomety,“ ukazuje směrem ke strážní věži. „A támhle, tak tam celé hodiny po různém terénu - kameni, betonu, asfaltu… - pochodovali vězni s pětadvacetikilovou zátěží na zádech
a zkoušeli, co vydrží podrážky bot. Z kůže, dřeva…Tady se dělal výzkum pro frontu. Bylo třeba, aby hitlerovský voják třeba čtyři dny nespal. Takové pokusy se na vězních dělaly v krankenhausu.“
Někdejší häftling vypráví a mládež mu visí na ústech. Úžas, šok - to všechno se opravdu stalo?! Vzpomínkové akce byly určeny hlavně mládeži. Jak zdůraznil Günter Morsch, je to „možnost ještě jednou potomkům předat zkušenosti a pomoci jim pochopit lekce dějin“.
Mladých přijelo hodně. Nejen z Evropy, ale i z Ameriky a dokonce i z Asie. „Můj čtyřiatřicetiletý syn Marom je zde se mnou poprvé. Musím mu ukázat, co se tady stalo. Má maminka zahynula v Osvětimi,“ svěřil se Bratislavan z Klariské ulice Alfred Weissfei-ler, někdejší vězeň koncentračního tábora, jenž už coby občan Izraele přijel, aby synovi předal svou historickou paměť.
Vysoký muž v doprovodu syna vykročil do další místnosti baráku, kde kdysi vězni spali. Nedlouho po něm vešel drobný stařeček opírající se o hůlku a zpěvavou ukrajinštinou něco vysvětloval manželce. „Tady jsem byl od roku 1943 do roku 1944. Nahnali mne do komanda určeného k opravě železnice po náletech spojenců. Šlo o opravárenský vlak, který okamžitě po náletu vyrazil na trať, kterou jsme museli rychle opravit. Honili nás jako… Byla to hrůza,“ vypráví Anatolij Lvovič Sirota, stařík s neskutečně upracovanýma rukama a očima potaženýma křivdou.
Stejné oči má i bývalý vězeň Vladimír Petrovič Čerňavskij z Dněpropetrovska, Petr Andrejevič Doncov z Doněcka... Stejné oči zatažené závojem křivdy mají i další Rusové, Ukrajinci… Kdysi rudoarmějci i civilisté z bývalého Sovětského svazu. Povídáme si a na světlo vychází hrůzná pravda, která tyhle lidi spojuje a v jejich duši doutná i po šedesáti letech. Když nastal den, jenž pro vězněné znamenal svobodu, pro většinu
z nich byl další ranou osudu. Takovou, že Stalina přirovnávají k Hitlerovi. V patách osvoboditelům přišli příslušníci KGB a ptali se: „Jak to, žes přežil? Určitě jsi zradil!“ A následovala léta gulagu.
Jak moc tahle křivda bolí, si představí jen ten, kdo ji zažil na vlastní kůži. Po dlouhých šedesáti letech jeden z těchto mužů, ač upoutaný na invalidní vozík, přijel do Německa, aby dostal potvrzení, že nezradil, že byl „jen“ häftlingem koncentračního tábora. Jak moc tihle udření mužové touží z tohoto světa odejít s čistým štítem, jak moc si přejí, aby jejich blízcí věděli, že se proti vlasti nikdy nepostavili se zbraní v ruce, že se jí nikdy nezpronevěřili, smutnou písní vyzpíval Vladimír Čerňavskij. „Už jsme slyšely hřmění kaťuší, naše vojska se blížila, když za námi přišli esesáci. „Svou vinu můžete vykoupit jen tím, že se přidáte na stranu generála Vlasova.“ Ani jeden z nás, a bylo nás tehdy 23, se naverbovat nedal. Nemohli jsme přece pozvednout zbraň proti vlastním lidem, proti rodné zemi. Co bychom jednou našim synům, vojákům řekli?“ upírá na mě neskutečně smutné oči. Jakoby v nich byl žal všech jeho druhů s podobným osudem.
„Zajali mne ve třiačtyřicátém a poslali do Sachsenhausenu. Když Američané později začali bombardovat Německo, zařadili mne do bombensuchenkommanda, které vyráželo do Berlína hledat nevybuchlé bomby. Vyjíždělo nás třeba 150 a vracelo se jen 90. Kamarády, kteří při této práci zahynuli, jsme přinášeli po kouskách. Vzpomínám si, že s námi pracoval Pražák Blindáček, který ještě před válkou pobýval na Ukrajině. Pětačtyřicátý byl hrozný rok. Denní příděl chleba činil 150 gramů. Vše ostatní dostávali Berlíňané. Už jsme věděli, že naši útočí, že brzy obsadí Berlín. Nedlouho před osvobozením koncentráku byla většina vězňů vyvedena. Češi, Poláci, Francouzi… Ti všichni na cestu dostali bochník chleba a jednu konzervu pro pět lidí. Rusové a Ukrajinci nedostali nic. Někteří se vrhali na chléb a esesáci do nich okamžitě stříleli. Taková byla cena za chléb. To dokáže zoufalý vyhladovělý člověk! Poslední tisícovku nás vězňů hnali a nedávali nám nic jíst. Ty, co už nemohli dál, esesáci na kraji silnice stříleli. Mne a kamaráda zachránilo jen to, že jakési esesačky potřebovaly, aby jim někdo odnesl kufry kamsi směrem na Ravensbrück. Kufry jsme táhli 130 kilometrů. Jednou, když jsme se po chvilce odpočinku probudili, byly pryč. Utekly. A nenávist, ne tu necítím. Třebaže mi Němci zabili tátu, který ani nebyl voják, třebaže mi u Stalingradu padl bratr - rudoarmějec. Tři roky jsem strávil v koncentráku… Vinen je Hitler a Stalin. Oba měly být souzeni za spáchané hříchy.“
Pak si Vladimír Petrovič povzdychl: „Nikdy jsem za všechny útrapy nedostal ani haléř, žádnou kompenzaci. Upřímně řečeno jsem se dost podivil, že mne Němci na oslavy pozvali. Možná ještě něco dostanu a budu moci dožít jako člověk.“ Zmlkl a znovu se pohroužil do smutných vzpomínek. I takové byly osudy vězňů koncentračního tábora Sachsenhausen.
Prezident Mezinárodního sachsenhausenského výboru Pierre Gouffault, vězeň číslo 59 092, jenž měl to štěstí, že přežil i pochod smrti, při oslavách často zdůrazňoval: „Třebaže uplynulo už 60 let, v raněných duších bývalých vězňů navždy zůstanou strašná muka, která v Sachsenhausenu museli prožít. Navěky jsou do jejich paměti, nezávisle na čase, jenž od těch dob uplynul, vryty zločiny, jež spáchal nacismus tolik nenávidějící lidstvo…V naší paměti však také zůstává, že lidé v táboře prožili nejen nejstrašnější zlo, ale také nejkrásnější dobro: solidaritu a odpor vůči nacistům.
…Naše řady řídnou, proto se tak často zamýšlíme nad budoucností. Myslíme na budoucnost, po níž jsme v těch nejhrůznějších okamžicích našeho života snili… Nehledě na naši víru v zítřek nás současná mezinárodní situace znepokojuje. Znovu hlavu zvedají rasismus, antisemitismus a xenofobie… Zastavme neonacismus, zastavme rasismus, zastavme…“
André Gide kdysi napsal: „Nevěřím v život věčný, věřím v život věčný v lidské paměti.“ Paměť, historickou paměť, historickou pravdu musíme zachovat příštím generacím, aby se řádění nacistů už nikdy neopakovalo - znělo v mnoha jazycích. Jako varování, jako memento, aby nacistická ideologie už nikdy nepovstala z popela.