Vyšla nová publikace
V posledních letech jsem s válečnými veterány, příslušníky východní i západní armády, absolvovala řadu zahraničních cest na místa bojů, jimiž za druhé světové války prošli. Zpravidla s námi letěl i vojenský kaplan. Když jsem ho pozorovala a naslouchala mu, postoj k jeho poslání v armádě jsem poněkud pozměnila. Překvapil mne především vztah bezvěrců, přesněji lidí jaká já, kteří se nehlásí k žádné církvi, k vojenským duchovním a naopak.
Přiznávám, že i já patřím k lidem, jimž se po vyslovení sousloví „polní kurát“ či „vojenský duchovní“ okamžitě vybaví postava feldkuráta Katze ze známého románu Jaroslava Haška, ve filmové podobě vynikajícím způsobem ztvárněná Milošem Kopeckým.
Názor na to, zda jsou nebo nejsou v ozbrojených složkách potřební, jsem si dotvořila po přečtení knihy Martina Flosmana Padre a rebe, kterou zasvětil vojenským duchovním československé zahraniční armády u Tobruku a Dunkerque.
Posláním armády není a ani nemůže být duchovní a morální obnova společnosti. Jejím úkolem v demokratické zemi je především bránit státní a občanské svobody, hájit základní hodnoty, na nichž je demokratická společnost vybudována. Voják by tedy měl být současně občanem, jenž si je plně vědom mravního pramene zmíněných hodnot. Jejich pokřivení, jehož jsme svědky v občanské společnosti, doléhá také na armádu. Na řadové vojáky, velitele nevyjímaje.
Říká se, že vojna není kojná. Jistě, ovšem současně platí, že ani voják není stroj, který se za halasného řevu dává do pohybu, aby se utkal s nepřítelem. Pořád je i docela obyčejným člověk se srdcem a svědomím. Má své soukromé radosti a starosti. Je-li navíc za války či za jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu vystaven tvrdým zkouškám, potřebuje, jako občas každý smrtelník, pomoc a povzbuzení.
Za druhé světové války se křesťanští vojenští kaplani nevěnovali pouze pastoraci. Jak dokazují veřejnosti dosud neznámé a nevyužité dobové materiály, k nimž patří i osobní deníky, které si vedli duchovní František Petružela (přezdívkou Padre) a Hanuš Rebenwurzel-Rezek (Rebe) přímo na frontě, uvědomovali si, že jejich posláním v časech válečných znamená „být nablízku všem vojákům bez ohledu na víru nebo vyznání, doprovázet je v mezních okamžicích jejich života radou, pomocí a útěchou“.
Zhusta mimo vlastní duchovní službu působili rovněž coby osvětoví důstojníci, redaktoři časopisů nebo vedoucí vojenských zátiší. O vojáky pečovali také v širším kulturním, osvětovém a humánním smyslu. Jak autor zdůrazňuje, přispívali k formování profilu československého vojáka, k utužení jeho kázně, mravů a charakteru, družnosti a věrnosti k vlasti, k zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, úctě k životu, k vzájemné solidaritě a pravému vlastenectví.
* * *
Dne 15. ledna 1940 ve Francii oficiálně vznikla 1. čs. divize. Tvořili ji uprchlíci z protektorátu, interbrigadisté ze španělské války zadržovaní do té doby ve Francii v internaci, mobilizovaní krajané žijící ve Francii…
Poměry v jednotce nebyly růžové. Chyběla výstroj a výzbroj. U mnoha mobilizovaných dokonce motivace k boji. Na dovršení všeho v ní vládly značné politické rozpory. Je tedy logické, že velitelé kladli velký důraz na mravní a osvětovou výchovu. Měli za povinnost jednou v týdnu vyčlenit odpoledne právě na ni a využít k tomu vojenských duchovních. Vůbec prvním probíraným tématem se stala potřeba svornosti v našem národě.
* * *
Československé vojsko v zahraničí se nerodilo lehce. Po příchodu našich vojáků do Cholmondeley se potýkalo s řadou problémů a procházelo závažnou vnitřní krizí. Někteří velitelé po osobním selhání na francouzské frontě a neprofesionálním chování při evakuaci ztratili autoritu a stali se terčem tvrdé kritiky nespokojených skupin vojáků. Několik stovek převážně levicově orientovaných vojáků vzhledem k postoji SSSR vůči hitlerovskému Německu válku označilo za imperialistickou a odmítalo dále bojovat. V celkově vypjaté atmosféře někteří důstojníci začali diskriminovat a zesměšňovat židovské vojáky a dokonce vyvolávat přímé konflikty.
Velitelství se pokusilo krizi překonat mimo jiné zvýšenou osvětovou činností. S tímto cílem byla vytvořena ústřední osvětová skupina, jejímž úkolem bylo usměrňovat a řídit veškerou kulturní činnost. Mimořádnou roli tehdy sehrál Hugo Vaníček. Ve skupině duchovních v čs. zahraniční armádě patří k nejvýraznějším osobnostem. Jeho osobní činnost náboženská, osvětová, kulturní a propagační neměla mezi čs. vojáky a britským obyvatelstvem obdoby. Kromě jiného se staral o projekci filmů. Pravidelně vydával náboženské a propagační tiskoviny, informační letáky, služební vojenské tisky a příručky. Rozesílal je do všech čs. posádek ve Velké Británii a do čs. jednotek na Středním východě a v SSSR. Podílel se na vydávání učebnic pro čs. internátní školu. Individuálně se věnoval raněným, nemocným a vězňům. Populární se staly jeho cyklostylované edice, například Zábavné čtení, Černá hodinka s přílohou hádanek nebo praktické sešitky pro poštovní styk, jízdní řády, společenské zvyky apod.. V jeho obdivuhodné tiskové službě mu vydatně pomáhal rabín Alexandr Kraus. Za jeho redakce například vycházela Židovská knižnice. Kraus také napsal několik článků, aby britské veřejnosti ukázal, že židovští vojáci jsou přirozenou součástí čs. zahraničního vojska a že se aktivně zapojili do boje proti nacismu.
O vztazích židovských a nežidovských vojáků ledacos vypovídá vzpomínka katolického vojenského duchovního Františka Petružely na první setkání s polním rabínem Hanušem Rebenwurzelem-Rezkem.
„Přišel k naší jednotce, až když jsme byli podruhé u Tobruku. … Představil nám ho plukovník K. Klapálek. On i ostatní důstojníci čekali, co budeme my dva dělat, až se ocitneme proti sobě tváří v tvář. Myslím, že byli trochu zklamáni, když se nic nedělo a když jsme si spolu dali přípitek na uvítanou.“
Rabín pravidelně docházel za vojáky do palebných postavení – protiletadlových stanovišť jednotlivých rot – navštěvoval nemocné ve vojenských nemocnicích a plnil řádně i další povinnosti důstojníka. Především se staral o sociální potřeby souvěrců a důrazně zasahoval proti výstřelkům antisemitismu. Ty sice nebyly určující tendencí, nicméně v nábožensky, národnostně a politicky smíšené čs. zahraniční armádě se vyskytovaly.
Hanuš Rebenwurzel-Rezek patřil k lidem, kteří i ve válečných podmínkách mysleli na budoucnost. Mimo jiné to dal jasně najevo v kázání, které pronesl 15. září 1944 při oslavě svátku Roš ha-šana u příležitosti židovského Nového roku 5705 v tranzitním prostoru ve Falaise.
„Československo může se udržet toliko uplatňováním demokratických zásad a jen tehdy, když nebude bojů a štvaní mezi vrstvami a nebude-li člověk hodnocen dle jeho náboženské, jazykové, politické či jiné příslušnost, neb jen dle jeho osobních kvalit, dle jeho skutků.“
Kniha Martina Flosmana obraz československého zahraničního odboje doplňuje o nový a zcela neobvyklý rozměr. Aspoň z části vyplňuje pořád ještě velkou mezeru v poznání našich dějin souvisejících s duchovními v naší armádě. Za to autorovi patří uznání. Možná bude v bádání pokračovat a čtenáři se dočkají pokračování. Nemáme totiž právo zapomínat na nikoho, kdo se zasloužil o naši svobodu, kdo neváhal obléknout stejnokroj a nezůstal stranou v dobách, kdy se rozhodovalo o naší přítomnosti.
V letech druhé světové války v čs. zahraničním vojsku sloužilo čtrnáct důstojníků vojenské duchovní služby. Publikace podrobněji přibližuje neznámé osudy dvou z nich. Vypovídají o prosté a věrné službě vlasti v duchovní, ale zejména v lidské rovině.
Mladým mužům, kteří se ocitli daleko od domova, od rodiny, pomáhali vyrovnat se steskem. Vytvářeli jim jakýsi „domov mimo domov“. V průběhu bojových akcí docházeli do předních postavení, neboť si uvědomovali, že strach vojáků o vlastní život roste s každým krokem k první linii. Jejich činnost nemá s obrazem feldkuráta Katze pranic společného.
Publikaci doplněnou řadou dosud neznámých snímků a dobových dokumentů v Edici Traumata války vydalo Nakladatelství Epocha. (Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz)
Jana Vrzalová
„Cesta k dělostřelcům a k telegrafistům bývala někdy dost namáhavá, ale dělal jsem ji rád. Na kole vzadu měl jsem připevněnou promítačku, na spojovací tyči pod sedadlem projekční plátno, v jedné ruce řidítka a gramofon, v druhé ruce gramofonové desky a filmy.“
Ze vzpomínky katolíka Huga Vaníčka
„Soužití s příslušníky různých náboženských a národních skupin v armádě musí
