Vyšlo Přísně tajné
O cti i tajemství…
„Pracovali ve vodě až po ramena vprostřed ledu a jejich generál je povzbuzoval. Obětovali život, aby zachránili armádu,“ vzpomínal gardový seržant Bourgogne na přechod přes řeku Berezinu, jenž byl zahájen 26. listopadu 1812.
Jak píše Jiří Kovařík, Jevgenij Viktorovič Tarle, jeden z nejserioznějších sovětských historiků se o něm vyjádřil takto: „Berezinský přechod představuje skvělé napoleonské vítězství. Napoleon zachránil v plné míře svoji čest a k tomu se ověnčil novou slávou.“
Poutavé vyprávění doložené řadou faktů možná řadu čtenářů překvapí a třeba se budou ptát, zda (ne)měl Napoleon nějakou smlouvu s ďáblem. Když totiž přišla zpráva u zkáze Borisovského mostu, maršál Michel Ney generálu Rappovi pošeptal: „V takové situaci jsme ještě nebyli. Jestli Napoleon dostane z téhle smyčky hlavu, bude muset mít ďábla v těle.“
„Ako sa mohol jeden z uhorských šľachticov vyšvihnúť až tak vysoko v hierarchii vtedajšej společnosti? Ako mohol získať taký nesmierny majetek a neobmedzený vplyv?“ klade si otázku Viliam Apfel v příspěvku Posledné tajemstvo Matúša Čáka. O jeho životě se sice mj. zmiňují dvě kroniky – Zbraslavská a Dalimilova – leč útržkovitě. Autor se o něm pokusil zjistit víc, neboť jej, podobně jako další historiky trápí dosud plně nezodpovězená záhada: kde je Matúš Čák pochovaný. Byť to zní podivně, ač zemřel v březnu 1321 na Trenčianském hradě, nelze vyvrátit ani potvrdit, že je zde skutečně také pohřben. Tajemství jeho hrobu… Ale o tom více sám autor.
Fricínek, jak mu doma říkali, nebyl studentem, „jehož prospěch a kázeň by jiným sloužily za vzor“, píše Roman Cílek o světoznámém českém hudebním skladateli, jehož „Srdce … znělo hudbou, ale život neměl černobílý“, jak z ní podtitul příspěvku.
Když se dostal na prestižní Akademické gymnáziu v Praze, jehož ředitelem byl sám Josef Jungmann, Fricínek si zamiloval město, nikoliv gymnázium. „Stal jsem se pražským darmošlapem,“ zapsal si o tom. Jak autor s notnou dávkou sympatie a shovívavosti dodává: „No, tak zcela pravda to nebyla, studium a docházka do školních lavic se mu časem prostě jenom nevešly do jeho hektického programu, v němž dominující postavení měla hudba.“ A upřímně? Myslím, že to tak mělo být, jinak by naše srdce možná dodnes netěšilo jeho úchvatné dílo.
Kdo byl Fricínek? Čtěte v Přísně tajném!
Řada dalších příspěvků od renomovaných autorů - například o rotném Bohuslavu Koubovi, veliteli paraskupiny BIOSCOP, na nějž se časem pozapomnělo, dokazuje, jak je nutné se do historie vracet, NIKOLIV ji PŘEPISOVAT! Jak j důležité v ní hledat to, co nám umožňuje chápat třeba i současnost.
Skvěle to v závěru svého příspěvku Bitva v Karpatech vyjádřil Karel Richter. „Abychom zavrhli nadporučíka Jaroše kvůli tomu, že byl vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. Abychom dokonce nepopřeli celý východní odboj, jak to činí ti, kterým vadí místní názvy ulic ‚Sokolovská‘ nebo ‚Dukelských hrdinů‘. Ctěme pravdu, neboť, jak dějiny ukazují, pravda nakonec přece jen vždycky zvítězí. I když, jak podotkl Jan Masaryk, to dá fušku.“
(Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/I, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)
Jana Časnochová-Vrzalová
