Vyšlo Přísně tajné! Proč Benešovi tak záleželo na smlouvě se SSSR?
Navzdory ujišťování sovětských představitelů o nezasahování do československých poměrů se generálové Žukov a Fokin netajili, že cenou za osvobození ČSR bude poslušnost vůči Moskvě, která bude určovat, kdo v Praze zasedne na vedoucí místa. Plukovník Helidor Píka, jehož si pozvali k důvěrnému rozhovoru, o tom dopisem z 1. listopadu 1943 informoval generála Sergeje Ingra.
V příspěvku Benešova smlouva se Stalinem události, které předcházely podpisu československo-sovětské smlouvy (12. prosince 1943), odhaluje Karel Richter. Současně se táže, zda není podivné, proč Benešovi, vysloveně prozápadnímu diplomatovi a politikovi, o jehož odmítavém postoji ke komunismu nelze pochybovat, najednou tak záleželo na smlouvě se SSSR? A hledá odpovědi.
Co by to bylo za vojáka, kdyby si čas od času nezanotoval?! Písnička k vojenskému životu patří. Nejen oficiální plukovní skladby, které se v průběhu 19. století dostávaly snad ke všem útvarům habsburské armády. Jak píše Marie Macková ve Zpívání o vojanském životě, oblibě se těšily melodie, které se daly zahrát a zazpívat na cokoliv pro obveselení mužstva bez nároku na dokonalost. Jinou notu přinášelo „veršování o starých vojácích či hrdinských činech z minulých bojišť“ či básně k narozeninám. Oslavenec nemá pouze pasivní roli opěvovaného subjektu, nýbrž je vyzýván, „aby si nenechal srdce svírat zbytečnou láskou, ale miloval ty, kdo milují jeho“.
Těsně před březnovou okupací českých zemí roku 1939 se Tisova autonomní vláda rozhodla zorganizovat první deportace židovského obyvatelstva. „V žádném případě se státní moc nemohla vymlouvat, že se jednalo o čin, který byl Bratislavě někým vnucen,“ zdůrazňuje Milan Hes v části nazvané Vyhnanci v zemi nikoho. Pamětník F. K. na tu dobu vzpomíná takto: „Můj holocaust nezačal v jednačtyřicátém, ani ve čtyřiačtyřicátém, ale začal již v roce 1938. (…) Tak se to stalo, že se rozpadla první Československá republika. Já, jako mladý chlapec, který vyrůstal v té demokracii, kde jsem se cítil jako svobodný člověk, na mě to mělo hrozný vliv…“
„Na nádvoří českého katedrálního chrámu v Resslově ulici v Praze 2 stojí nyní dvě stély (mramorové desky) se jmény 294 statečných příslušníků nekomunistického odboje, kteří pomáhali parašutistům Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Byli popraveni postupně od 24. října 1942 přes 26. ledna 1943 až do 3. února 1944 v Mauthausenu.“ Tolik zpráva z tisku.
Smrt drtivé většiny z nich má v podstatě na svědomí jeden muž – voják, „který v pavučinách strachu uvízl natolik, že se z nich staly pevné řetězy“. Jmenoval se Karel Čurda. Jeho příběh si za námět zvolil Jindřich Marek.
Osud jiného člověka, muže, který zemřel v ruzyňské věznici v noci z 8. na 9. května 1963 a nad jehož pohřbem StB rovněž bděla, zaujal Miloslava Martínka. Literárně jej ztvárnil v příspěvku Podivné probuzení Bohumila Laušmana.
(Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)
Jana Časnochová-Vrzalová
