Za bratrskou pomoc jsme vděční!
Od raného dětství N. V. Ručkin, jak přiznává, rád naslouchal vyprávění o druhé světové válce, o bojích čs. jednotky Sovětském svazu. Ve škole při hodinách dějepisu s nadšením vstřebával poznatky o hrdinských činech Svobodových vojáků u Sokolova…
O sokolovské bitvě dokonce v roce 2006 napsal knížku. Dodnes tento biolog, ekolog a regionalista jezdí na místa bojů a vyhledává žijící pamětníky, aby zaznamenal jejich vzpomínky na válečná léta.
Mezi ty, kteří na Čechy a Slováky nezapomněli, patří také Ivan Grigorjevič Chomenko (1927, ul. O. Jaroše, Sokolovo). „U nás bylo ubytováno osm československých vojáků. Před vchodem do bytu si všichni dočista utírali boty, venku čistili oděv, ničeho se nedotkli bez dovolení. Každý voják se rozdělil se svým jídlem s nájemníky.“
Natalija Petrovna Tichoněnko (1930, vesnice Arťjuchovka): „Najednou se objevili českoslovenští vojáci. Mezi nimi byl velitel. Hezký, s očima jako jiskry. Dal čokoládu dvanáctileté dívence. Po mnoha letech ona holčina pěkného a hodného důstojníka poznala podle fotografii. Byl to František Sedláček.“
Na Jana Kudliče vzpomíná Fjodor Borisovič Čerepacha (1927, vesnice Arťjuchovka): „Dne 10. března s kamarády pozoroval, jak se po zamrzlé řece Mža čs. vojáků vraceli z nočního útoku. Fašisté po nich neustále stříleli. Jeden ze zraněných Čechoslováků v rodném jazyce volal o pomoc. Jiný voják k němu krátkými přískoky přiběhl. Raněného uchopil a pod palbou jej z nebezpečné zóny vyvedl.“ Neznámého raněného si F. B. Čerepacha zapamatoval na celý život jako hrdinu. V zachráněném po letech na snímku poznal npor. Jana Kudliče, velitele 2. roty.
Děti se v blízkosti Svobodových vojáků cítily bezpečně. „Vedle mužných, hodných československých vojáků mi jako tehdy sotva desetiletému bylo moc dobře. Cítil jsem spokojenost a spolehlivost. Rozdělili se o poslední kousíček chleba,“ vypráví Vladimír Ihnatovič Jarmolenko (1932, ul. Lugovaja, Sokolovo).
Když před lety vyšla Ručkinova knížka Sokolovo, daroval ji Halině Ivanovně Makarenko (7. 6. 1920, vesnice Arťjuchovka), jíž místní s láskou oslovovali baba Hanna. Odvedla ho do míst, kde za války stála stodola s rákosovou střechou . Ta, z níž střílela snajperka Marie Ljalková-Lastovecká. „Marusja,“ jak ji baba Hanna oslovovala, „byla velice čistotná. Pořád něco prala, čistila boty, byla veselá, agitovala místní obyvatele pro vstup do československé armády, do boje proti fašistům, aby je co nejdříve vyhnali z Ukrajiny. Pořád se usmívala a vyprávěla legrační historky.“
Takových vyprávění N. V. Ručkin zapsal mnoho. Rovněž díky pamětníkům si k Sokolovu a ke všemu, co je s ním spojeno, vypěstoval velice pevný citový vztah. Je tedy logické, že patří k těm, kteří bojují za zachování památky na boj u Sokolova, za záchranu zdejšího unikátního a historicky významného kraje. Na močálových březích řeky Mži žije například volavka popelavá (Ardea cinerea), což zjevně novodobé zbohatlíky nezajímá. Jako ohaři za lovnou zvěří se ženou za svým cílem - zmocnit se obrovských zásob stavebního písku. Pranic je nezajímá, že by jeho těžba měla negativní důsledky. (NO č. 20/2006, č. 18/2007, č. 25-26/2007 a č. 8/2009)
Také členové našeho svazu se svými podpisy pod petici postavili za důslednou ochranu zdejšího kraje. Předseda ČSBS Jaroslav Vodička současně s ní vedoucímu Ministerstva ochrany životního prostředí Ukrajiny pro Charkovskou oblast zaslal dopis, v němž mj. vyjádřil naději, že vyslyší hlasy čs. válečných veteránů, jejich rodinných příslušníků a dalších členů ČSBS a z titulu své funkce se zasadí o ochranu životního prostředí v dané oblasti a zabrání otevírání dolů na písek, budování meliorací a kácení lesů, což by přivodilo ekologickou katastrofu. R. O. Kvartěnko J. Vodičkovi vzápětí odpověděl, že co se týká hospodářské činnosti v povodí řeky Mži a na území kolem Sokolova, jeho úřad vezme v úvahu nejen stanoviska odborníků, veřejné mínění, ale také názor ČSBS.
O dalším vývoji vás, čtenáře, budeme informovat.
Z podkladů N. V. Ručkina zpracovaly
Jana Časnochová-Vrzalová
Věra Holubeva-Biněvska
Petice za zachování památky na boj u Sokolova a záchranu tohoto historicky významného kraje
Takhle arťjuchovský les vypadal v březnu roku 1943.
Baba Hanna holí ukazuje místo, kde za války stála stodola s rákosovou střechou, z níž střílela snajperka Marie Ljalková-Lastovecká.
Přesně takhle vypadal poslední domek v Arťjuchovce i za války. Tak jej viděli českoslovenští vojáci v roce 1943 včetně Vandy Biněvské, které v této ulici bydlela.
I desítky let po válce baba Hanna ve snu slyšela nářek, sténání a výkřiky tří stovek sovětských zajatců, které fašisté na tomto místě v březnu 1943 nechali zaživa uhořet.
R. O. Kvartěnko J. Vodičkovi odpověděl, že co se týká hospodářské činnosti v povodí řeky Mži a na území kolem Sokolova, jeho úřad vezme v úvahu nejen stanoviska odborníků, veřejné mínění, ale také názor ČSBS.
" Za bratrskou pomoc v boji za zachování ekologického stavu Charkovského kraje jsme Vám vděční! Jak je Vám známo, těžba písku by pro tento krásný kraj a jeho bohatou flóru a faunu znamenala katastrofu.
… Pro válečné veterány, jejich rodinné příslušníky, pro české občany – vlastence, je Sokolovo symbolem obrovské mravní síly. Na příkladech odvahy a hrdinství našich národů, prokázaných v krutých bojích o Sokolovo, se budou vychovávat další generace slovanských národů".
Z dopisu N. V. Ručkina zaslanému ČSBS a redakci NO
