Závěr druhé světové války v Čechách

Projdeme-li válečnými lety jako pamětníci - a někteří i jako účastníci - můžeme si postupně vybavit jednotlivé válečné kroky i touhu všech, aby se opět  obnovila naše svobodná a demokratická republika. To bylo cílem odboje doma i za hranicemi.

Povstání v Čechách začalo již l. května
v Přerově, kde bylo ještě krvavě potlačeno, 2. května pokračovalo v Nymburce a postupně v řadě míst, až 4. května odpoledne byly první akce veřejného odporu zaznamenány i v Praze. Významné bylo přerušení některých německých příprav boje o Prahu, jako třeba odpojení telefonů na „Zentralstelle Moldau“, takže nacistům sloužily jen vojenské vysílačky, dále odpojení všech nacisty připravovaných náloží k zničení mostů a některých objektů, a hlavně stavba barikád, kterých bylo v prvních dnech Pražského povstání postaveno na 1600. Byla to účinná obrana proti postupujícím německým tankům i proti „flakům“, protiletadlovým dělům, která střílela horizontálně do ulic Prahy. Po momentu překvapení začali Němci 5. května stahovat do Prahy své ozbrojené jednotky, jednak maršála Schörnera ze severu a západu, jednak generála Kleina z tzv. „Truppenübungsplatz Beneschau“.
To již začalo být v Praze zle. Chyběly především zbraně, ale ze západu slíbená výzbroj nedošla, a tak jedinou pomocí byli tzv. Vlasovci. Praze vydatně svými zbraněmi pomohli, ale pak se oddíly generála Buňačenka stáhly, protože ČNR jim nechtěla a nemohla dát požadované záruky ochrany. Situace se částečně vyřešila 8. května odpoledne, kdy do ČNR přišel vojenský velitel protektorátu gen. Toussaint a podepsal kapitulaci, aby se jeho armáda mohla stáhnout bez zbraní do zajetí u Plzně. V ČNR nebylo známo, že je již konec války. Oddíly SS se nepodřídily a v Praze bojovaly ještě ráno 9. května, kdy našemu povstání výrazně napomohla Rudá armáda maršála Koněva, která od Drážďan vyslala 6. května dva „odřady“, z nichž prvnímu, z 3. gardové tankové armády, velel generál Ziberov, a ti se probojovali přes Mělník do města brzy ráno 9. května. První jednotkou byl 54. motostřelecký pluk plk. I. S. Vaganova. Přes Kladno postupoval „odřad“ 4. gardové tankové armády generála Leljušenka, který dojel do Prahy okolo 10. hod. Zde byl tank I-24 por. Gončarenka zasažen německými samochodkami. Gen. Leljušenko potom v červnu nechal na paměť těchto událostí zřídit na Smíchově pomník s tankem č. 23. Boje v Praze však v ulicích trvaly ještě asi dva dny. Spolu s posledním sídlem ČNR v Bartolomějské ulici tam sídlil i velitel města generál Ziberov. Do Prahy se vrátila 10. května „košická vláda“ a převzala od ČNR moc. Šestnáctého května se vrátil i prezident Beneš a ČNR se na zákrok tehdejšího velvyslance Zorina koncem května rozpustila. O Českém národním povstání se pak asi 20 let nemluvilo. V odborných i populárních publikacích bylo poté povstání, zvláště v Praze, hodnoceno jako velmi cenný vojenský přínos ke konci války, stejně jako Pařížské povstání v červenci 1944 a Varšavské povstání i Slovenské národní povstání v srpnu 1944. Snad si je dobré připomenout, že počet obětí, padlých nebo zavražděných v pěti dnech Pražského povstání - asi 3800 dětí, žen i mužů - převyšuje vysoce počet padlých v povstáních jiných - s výjimkou povstání ve Varšavě.
A také, že v Čechách a v Praze byli bojovníci vybaveni minimem zbraní a pomoc, byť opakovaně slibovaná, nedošla. Nakonec malou osobní poznámku účastníka v rámci ČNR, který byl tlumočníkem sovětským generálům po válce - a později téměř 13 let komunistickým vězněm v souvislosti s procesem s Dr. Miladou Horákovou: V roce 1960 jsem ve Valdicích a Kartouzích při setkání s vězněnými nacistickými generály Toussaintem, Kleinem a Schmidtem probíral vojenské stránky ČNP. Němečtí důstojníci naše povstání z hlediska vojenského vysoce oceňovali. České národní povstání a jeho část Pražské povstání patří po zásluze do řady významných válečných akcí 2. světové války i do národní historie České republiky.