Ztotožňování neslučitelných protikladů

T.G.Masaryk pokládal socialistické hnutí za jedno z hnutí humanitních, hnutí za lidská práva, jmenovitě za právo na lidskou solidaritu, bratrství, rovnost. V základech l. republiky bylo leccos ze sociálních ideálů zabudováno. Druhý prezident ČSR, E. Beneš, uvažoval o socializující demokracii a parlamentním socialismu. Když v roce 1946 volila naprostá většina obyvatelstva  u nás socialismus a 40 procent přímo Komunistickou stranu, nikdo netušil její vývoj k uchopení absolutní moci a k jejímu násilnému zneužívání.
ČSR se stala vazalským státem SSSR. Po určitém uvolnění byla po roce 1968 závislost znovu upevněna. Mezitím pokračovala „studená válka“, v níž „reálný socialismus“ neobstál a zhroutil se. Po převratu 1989 bylo za-
potřebí vyrovnat se svobodně i s otázkou sociální. Avšak místo kritického, diferencujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii profilovaly, začalo se hovořit paušálně o 40, nebo
dokonce o 50 letech „totality“, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a postaveno na roveň nacismu. Zamlčuje se obnova demokracie v letech 1945 -1948, „tání“ let 60., rovnítko se dělá mezi Marxův „Kapitál“ a Hitlerův „Mein Kampf“. Podle  „Černé knihy komunismu“ představuje dokonce Stalinův režim větší zlo než Hitlerův nacismus. Hledají se analogie - masové průvody, oslavy, pochodové písně,
dětské a mládežnické organizace, stejnokroje, rituály... Srovnává se počet obětí teroru a způsobu vlády obou tyranských diktátorů. Ale tento přístup je od základu logicky i eticky vadný. Netýká se podstaty, netýká se roviny, v níž jsou  oba režimy nesrovnatelné, a to je důvod jejich existence, ideový program, a jím zdůvodněný souhlas některých společenských kruhů a vrstev, které se přidaly tam ke znamení kového kříže, onde k symbolu
srpu a kladiva. Mezi nacismem a socialismem  (komunismem) je zásadní rozdíl v pojetí a zdůvodnění smyslu hnutí, v hodnototvé orientaci. Ideje socialismu jsou emancipační, navazují na deklaraci lidských práv a svobod,
ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že nacisté a komunisté jsou stejně vinni-nevinni, když „kolaborovali“ se svými „totalitami“.  Nacisté podporovali stranu, která jim slibovala vytvořit „novou Evropu“, v níž oni jako představitelé nejhodnotnější rasy árijské budou dominantní silou, povolanou k hegemonii nad ostatními samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí nebo docela vyhubeny (nejdříve Židé, pak Slované). Komunisté volili stranu, která jim slibovala především sociální spravedlnost, rovnost, beztřídní společnost, a to na základě zákonitého pokroku dějin. Nacismus byl od samého začátku založen  na zrůdné ideji, zločinné rasistické doktríně, bezpráví filozoficky zdůvodňoval a měl je v oficiálním stranickém i státním programu. Socialistický napoti tomu vycházel z koncepce realizovat rovná lidská práva a svobody i ve sféře hospodářské. Ani to ho ovšem neuchránilo diskreditece, když se vládnoucí stranické špičky v boji o moc uchylovaly k násilí a zločinu. Tím však emancipační sociální ideje nejsou nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ ani inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze kterýkoli pozitivní ideál.
Po roce 1989 ovládl naši ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle všechny členy bývalé KSČ i současné KSČM, stejně jako všechna socialistická a sociální hnutí. Levicoví  intelektuálové
moderny a avantgardy, reformní ideje, co jich kdy bylo doma i v zahraničí jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc ničím neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která vyřeší všechno.  A co se stalo s Masarykovým programem stále se reformující demokracie? A proč se nemluví o sociální otázce ve světě, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž se směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu? Co dělat, když i
mnozí sociální demokraaté se podílejí na obnově kapitalismu „bez přívlastků“ a politologové dodávají: Není žádná spravedlnost, pravidla určuje ten, kdo je mocnější,  kdo disponuje s větší hromadou peněz.
Podvodné ztotožnění nacismu a komunismu inspirovalo naše pravicové evroposlance k návrhu zakázat tradiční symboly lidské práce - srp a kladivo -  jako rovnocenný protějšek nacistického hákového kříže. Neschopnost nebo neochota odlišit ideu od jejího zneužití je u našich antikomunistů přímo otřesná.

Stanislava  Kučerová