Zůstal člověkem

Zůstal člověkem!

 

 

Z mých vzpomínek se jmenuje knížka Miloslava Moulise (30. dubna 1921 -25. března 2010), kterou vydal Národní archiv. K tisku ji připravila PhDr. Lenka Kločková. Mgr. Maria Chaloupková a Roman Štér.

 

Jak píší v úvodu, život tohoto buchenwaldského vězně z druhé světové války, známého novináře a úspěšného autora literatury faktu byl bohatý na „osudové okamžiky“. Jeho vzpomínky, které předkládají čtenářům, zachycují léta 1945-2005. Autor je dokončil v roce 2006 a v témže roce je přihlásil do soutěže vzpomínkových, dokumentačních a historických prací, kterou pořádal Český svaz bojovníků za svobodu. Odborná porota je tehdy zařadila do užšího výběru a navrhla na ocenění.

V kategorii vzpomínek práce získala první cenu v roce 2007.

Osobní autorovy vzpomínky se v memoárech prolínají s líčením klíčových společenských a politických událostí. Jsou výsledkem jeho celoživotní konfrontace jak s  vlastními životními osudy, tak s historický vývojem poválečného Československa.

Jde o konfrontaci, snažící se o maximální objektivnost, čímž přispívá k minimalizaci faktografických nepřesností, které se mohou, zcela pochopitelně, objevit v pramenech osobní povahy, k nimž vzpomínky náleží.

Memoáry rozhodně nejsou oslavou Moulisovy osobnosti. Autor se v nich snaží podat svědectví o událostech, které prožil a o lidech, s nimiž se setkal a spolupracoval.

Nechybí ani vzpomínky na dobu, kdy působil ve Svazu protifašistických bojovníků a v jeho tiskovém orgánu Hlasu revoluce.

 

(Národní archiv, Archivní 2257/4, 149 00 Praha 4; www.nacr.cz)

 

                                                 *     *     *
 

Zapomeňte, že jste byli lidmi, tak se jmenuje jedna z knih, které Miloslav Moulis napsal se svým letitým kamarádem Romanem Cílkem. Dva zkušení autoři literatury faktu se tématům nacismu a fašismu, protektorátu i koncentračních táborů cílevědomě věnovali desítky let. Zmíněná práce nabízí srozumitelný a navíc poutavou formou ztvárněný obraz nacistických lágrů, míst, v nichž se vězni stávali pouhými čísly, která měla zapomenout, že kdysi bývala lidmi.

Dokonáno jest a 100 hodin, kdy umírala republika – to jsou další tituly z tvůrčí dílny Moulis – Cílek. Tomu prvnímu, žel, nebylo dopřáno se alespoň letmo rukou dotknout jejich posledního společného díla Útěky z pekla. Zemřel nedlouho před tím, než opustilo tiskárnu.

 

„Ptal jsem se, zda se odsud dostanu,“ vyprávěl mi kdysi o svém příjezdu do koncentračního tábora Osvětim. Tehdy se mu od spoluvězňů dostalo vpravdě drsné odpovědi: „Odtud je jediná cesta  - komínem krematoria.“ 

Hustý kouř táhnoucí se z nich k nebi dokazoval, že pro mnohé zřejmě jiná ani existovat nebude.

Míla měl štěstí. Přežil. Osud tomu tak chtěl možná také proto, aby po letech utrpení  mohl podat svědectví o zvěrstvech, která se v nacistických lágrech děla.

 

Proč si pro psaní volili dramatická léta 1939-1945? Už je to dávno, co jsem oběma tuto otázku položila. Jejich odpovědi mám stále poznačené. Shodli se, že druhá světová válka se stala počátkem jejich další životní etapy. Okupace vzala Republice Československé svobodu a jako tisícům jiných, také je připravila o otce. Nacisté je popravili.

 

Ve své tvorbě se M. Moulis často vracel k osobním zážitkům z nacistických věznic a koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald. Bylo to  logické. Potřeboval se vypořádat se strašlivými prožitky a rovněž chtěl podat svědectví o zvěrstvech, páchaných Hitlerovými pochopy. V duchu buchenwaldské přísahy zdůrazňoval, že zapomínat nemáme právo, jinak hrozí, že si minulost v nějaké podobě budeme muset zopakovat.

Tuto přísahu, kterou v pětačtyřicátém také skládal, přetavil do svých knížek - To byl Buchenwald, Mládež proti okupantům, Osudný 15. březen, Neviditelná fronta nebo Vlaky do neznáma.

 

Spolu s Dušanem Tomáškem je  autorem díla K. H. Frank. Životní dráha karlovarského knihkupce v jejich ztvárnění není jen vylíčením osudů sudetoněmeckého předáka na jeho cestě k moci, ale také analytickou sondou do dramatické historie předmnichovské první republiky a především protektorátu Čechy a Morava. Mapují život člověka, jenž pod záštitou Hitlera a dalších říšských politiků usiloval o likvidaci českého národa. Věnují se Frankovu politickému vývoji i soukromému životu. Systematicky, na základě dokumentů, vyvracejí jeho obhajobu před poválečným soudem.

 

Druhé světové válce M. Moulis zasvětil také články určené pro denní tisk. Spolupracoval s dalšími periodiky včetně rozhlasu i televize. Často publikoval v revue Přísně tajné!, do posledních dnů svého života psal a přicházel na přátelský kus řeči do čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Národní Osvobození, jehož byl kdysi redaktorem.

Mnohé statě, které napsal, nebyly „čistými“ vzpomínkami na minulost. Nevracel se do ní jen proto, aby ji v sobě a ve čtenářích neustále živil, nýbrž v ní hledal poučení a varování pro současníky, na konkrétních příkladech dokazoval, že nacismus a fašismus nebyly vykořeněny a že v různých formách jsou přítomny také  v současnosti. To vnímal jako hrozbu pro budoucnost.

Pro ČSBS i jako člen jeho Historické skupiny Buchenwald odvedl obrovský kus práce. Dokud mu síly sloužily, jezdil do tohoto bývalého koncentračního tábora na pietní akce, chodil na besedy s mládeží.

 

                                           *     *     *

 

Každičká chvilka strávená s Mílou, který mi prokázal tu čest a zařadil mne mezi své kamarády, byla pro mne obrovským přínosem. Měla jsem možnost si povídat s mužem, který navzdory tomu, co prožil, si zachoval osobitý a někdy pohříchu černý humor. Jenomže i z té „černoty“ vykukovaly lidství, laskavost a úcta k lidem.

Při jednom z našich četných setkání jsem se jej tázala, jak nahlíží na různé teorie v duchu „co by kdyby“, s nimiž si dokonce pohrávají také někteří historici. Třeba, co by se stalo, kdybychom se jako země bránili Hitlerovu Německu, kdybychom nepřijali potupný mnichovský diktát, kdybychom bez boje neodevzdali opevnění zbraně, kdybychom… Nechal mne vypovídat a pravil: „Je pravda, že československá vláda věděla, co bude následovat. Zpravodajské služby, které vždycky vědí více, měly informace. Disponovali jsme vynikající a skvěle vyzbrojenou armádou, jenomže přesila byly opravdu veliká. Sami jsme ji zastavit nemohli. To žádalo přinejmenším úsilí celé Evropy.“ Na chvíli se zamyslel a dodal, že to je jeden z důvodů, proč se věnuje právě literatuře faktu, která může zaujmout více než učebnice historie. Chtěl co nejvíce onu dobu přiblížit současným mladým lidem, kteří dějiny moc neznají.

 

Vzpomínám na Mílu a z tkáně paměti se vynořují jeho slova, která zvláště ve světle posledních událostí v Evropě a ve světě znějí doslova prorocky: „Mementem pro současníky je nutnost všímat si varovných projevů jakékoliv totality, potlačování demokracie.“

 

Jaký Míla Moulis byl, ptají se mne občas ti, kteří neměli to štěstí se s ním potkat.

Pro mne osobně představoval vzor novináře a spisovatele, jehož jsem obdivovala a snažila jsem se mu kvalitou vlastní tvorby aspoň trochu přiblížit. Dodnes, když odevzdávám rukopis, když jednáme ve výboru Klubu autorů literatury faktu, se v duchu sama sebe ptám, co by na to Míla řekl? Občas se k němu tam nahoru obracím s prosbou o radu a pomoc.

 

Léta jsem toužila alespoň koutkem oka nahlédnout do jeho tvůrčí dílny. Chtěla jsem poznat, jak přistupuje k psaní, jakým směrem se v počátcích ubírá jím zpracovávané téma, do jaké míry později škrtá, přepisuje, opravuje, koriguje vlastní myšlenky, úvahy, závěry. Nikdy jsem nenašla odvahu se jej zeptat přímo. Až jednoho dne má zvědavost byla ukojena. Míla stál ve dveřích  redakce Národní Osvobození, v níž jsem tehdy pracovala, s deskami pod paží.

„Přečti si to. Jsem zvědav na tvůj názor,“ a strčil mi je do ruky.

Rozvázala jsem notně otřepané šňůrky. Přede mnou ležela  slušná hromádka strojem popsaných papírů. Po stranách Mílovou rukou učiněné různé poznámky, škrty, opravy… Přilepené nebo sešívačkou připevněné doplňky. Byl to rukopis dokončované knížky Druhý rozsudek vykonán. Touto prací uctil památku svého otce, jenž pro svou vlast přinesl oběť nejvyšší. Míla v ní zachytil celý jeho život až po popravu ve sklepení stuttgartské věznice 6. října 1943.

 

                                              *     *     *

 

Co říct závěrem?

Miloslav Moulis, člen Obce spisovatelů, spolu s Miroslavem Ivanovem a Romanem Cílkem zakládající člen Klubu autorů literatury faktu, byl pro mne skvělým kamarádem. Jsem osudu vděčná, že aspoň telefonicky jsem s ním mohla být doslova do posledních chvil jeho života.

Třebaže měl v koncentráku zapomenout, že je člověkem, navzdory svým věznitelům a trýznitelům jím zůstal a člověčenství plnými hrstmi rozdával.

Mílo, kamaráde,  za to Ti patří obrovský dík!

 

                                                                                         Jana Vrzalová